Ibn Chaldún, Abd ar-Rahmán (JKI-I)

Ibn Chaldún, Abd ar-Rahmán (1332-1406) Islám. myslitel, dvořan, poslední učenec klasického období islámu. Pocházel z rodiny andaluských emigrantů pův. ze Sevilly (arab. Išbílijá), usídlených v Tunisku. Působil v různých funkcích na dvorech hafsovské dynastie v Tunisu, merínovské v Maroku, v Granadě (Andalusie), než 1381 odjel do Egypta. Zbytek života prožil v Káhiře, kde zastával funkce vědecké (álim na madrase) a náb.-právní (nejvyšší soudce málikovského mazhabu). I.Ch. je pokládán za zakladatele nového, dynamického a analytického pojetí dějin a vědy o společnosti, ačkoli na jeho dílo v té době nikdo nenavázal. Ocenila ho až mnohem později evropská historiografie a sociologie, stejně jako myslitelé arab. nár. obrození v 19. stol. Civilizaci podrobil nestrannému a kritickému zkoumání, atomizovaný pohled na dějiny jako sled událostí nahradil výkladem dějin jako společ. procesu provázaného kauzálními souvislostmi a podmíněného řadou geografických, ekonomických, kulturních a dalších faktorů. Jeho nejvýzn. dílo je al-Mukaddima (Úvod do historie), kde tvrdí, že společ. procesy se řídí zákonitostmi, které způsobují, že stejné podmínky vyvolávají stejné následky. Společnost ale není statická, její formy se mění a vyvíjejí. Autor vytvořil novou hist. terminologii, ústřední je výraz asabíja („skupinovost“, od asaba – svazovat), tj. společenská solidarita či pocit skupinové identity. Asabíja je hybatelem společ. změn: neoznačuje pouze vědomí sounáležitosti, ale i soc. strategii. I.Ch. definoval dvě zákl., protikladné formy společ. organizace: nomádskou (arab. badáwa – beduínství) a usedlou či městskou (arab. hadára – „usedlictví“, tj. civilizace). Svět. dějiny jsou poznamenány cyklickou oscilací mezi těmito krajními formami společ. organizace. I.Ch. zdůrazňuje také roli náboženství jako rozhodující mobilizační síly ve společnosti.

Attila Kovács