Andalusie (JKI-I)
Andalusie (arab. al-Andalus) Hist. název pro území Španělska v době arab.-muslim. vlády. Poprvé doložen 716 na arab. dínáru. Etymologicky se A. vztahuje k etniku Vandalů, kteří v 5. stol. krátce ovládli Iberský poloostrov. Arabové se poprvé vylodili 711, vedl je Tárik Ibn Zijád, pův. propuštěný otrok (otroctví) vojevůdce umajjovského guvernéra pro sev. Afriku Músá Ibn Nusajra. Místo vylodění dostalo název Džabal Tárik (Tárikova hora – odtud špan. zkomolenina Gibraltar). 713 se Iberský poloostrov stal provincií chalífátu, když místní obyvatelstvo a zejm. diasporní Židé poskytli Arabům podporu. Do 750 zde vládli chalífovi guvernéři (emírové). Hl. městem byla krátce Sevilla (arab. Išbílijá), později Córdoba (arab. Kurtuba). Arabové nehodlali z A. dále systematicky šířit moc do Francké říše: bitvy u Tours a Poitiers (732) byly jen porážkou předsunutých oddílů, jejichž smyslem bylo kořistit a sondovat podmínky pro případné šíření islámu formou da‘wy (výzva ke konverzi). V době abbásovské revolty proti umajjovské dynastii (749-750) zůstal naživu jediný její příslušník Abd ar-Rahmán, který uprchl do A. a 756 založil stát nazývaný umajjovské Španělsko (756-1031). Největšího kulturního a polit. rozmachu dosáhla A. za Abd ar-Rahmána III. (912-961). Hl. město Córdoba a další místa (Sevilla, Toledo, Zaragoza, Murcia, Malaga, Granada, Valencia) byla středisky kultury, vědy a umění, jaká Evropa tehdy neznala. Překladatelská střediska v Toledu (Tulajtila) a jinde pomohla středověké Evropě znovu objevit antickou filosofii. Pracovali zde společně arab. a žid. vzdělanci hovořící a píšící arabsky a ovládající bibl. hebrejštinu, latinu a řečtinu. V Córdobě byla největší islám. a evrop. knihovna o 400 000 svazků. V době největšího rozmachu A. tam žil a působil také Ibráhím Ibn Ja‘kúb, patrně žid. konvertita k islámu, obchodník se slovanskými otroky, který ve službách chalífy al-Hakama II. navštívil střední a vých. Evropu a podal první písemnou zprávu o Praze. 1031 se stát rozpadl na drobná knížectví (mulúk at-tawá‘if, špan. reyes de tayfas), jež se stala snazším terčem kř. reconquisty. Za definitivní konec muslim. vlády ve Španělsku se považuje kř. dobytí Granady 1492.
Viz též: Moriskové, Mozarabové, Mudejarové