minaret (JKI-I)

minaret (arab. manára, sawma‘a nebo mi‘zana) Věž, architektonický prvek mešity (masdžid), zejm. velkomešity (džámi). Arab. pojmenování vyjadřují významovou komplexnost tohoto vizuálního symbolu islámu. 1. Maják (manára, manár) či signální věž, opatřená případně ohněm. 2. Poustevna či mnišská cela (sawma‘a). 3. Místo, odkud se svolává k modlitbě (mi‘zana). K nejznámějším a nejstarším příkladům patří m. v iráckém Sámarrá (typický tvar s vnějším šroubovitým schodištěm) z abbásovské éry (9. stol.), m. káhirské Ibn Túlúnovy mešity (2. pol. 9. stol.) a mohutná čtyřboká věž mešity Sidi Ukba v v Kajruwánu. M. často vznikaly jako výraz moci islám. vládců a jejich snah podtrhnout symbolickou a polit. váhu sídelních center. Touha proslavit se zrodila slavné m. ve 12. stol., např. cihlovou stavbu v afghánské Ghazně nebo čtyřboký kamenný m. při seldžukovské mešitě v Halabu. 13. stol. vneslo do staveb m. nové prvky; víceposchoďové struktury, cylindrické a komolokuželovité tvary. Objevují se v Isfahánu nebo Dillí. Z hlediska šarí‘y není m. povinnou součástí kultovní stavby. Některá reformistická hnutí m. považovala za nežádoucí novotu, zakazovala je stavět a jiné m. bořila (mahdí Ubajdulláh – Fátimovci). V moderní evrop. představě byl m. spojován nejčastěji se štíhlou věží zakončenou špičatou stříškou a třemi balkony, objevující se u mešit na Balkáně. Moderní islám. architektura se nevzdává m. jako symbolického prvku, i když hlas muezina nesoucí se z vrcholu m. nahrazuje ozvučení.

Zdeněk Müller