ʻataba (Islam)

ʻataba – šíitské (šíʻa) poutní místo, ať již se jedná o hroby alíjovských imámů nebo o místa spjatá se životem či smrtí dalších významných osobností z rodu Prorokova (ahluʼl-bajt), jimž šíité tradičně věnují horlivou oddanost a úctu. Jedná se především o místa na území dnešního Iráku a Íránu, mezi nimiž vynikají především rozsáhlé pohřební komplexy imáma ʻAlího v Nadžafu, jehož prestiž však překonala hrobka jeho syna Husajna v Karbaláʼ. Další významné cíle šíitského kultu se nacházejí v Sámarrá, Kázimajnu, Qomu či Mašhadu. Všichni šíité, ať žijí kdekoliv, považují za velmi důležité vykonat návštěvu místa posledního odpočinku ostatků (navštěvování hrobů, zijárát) nejen prorokova vnuka al-Husajna i dalších šíitských imámů. Ačkoliv taková návštěva nikdy neměla stejný povinný statut jako pouť do Mekky, v praxi ji šíité považovali za stejně závaznou. Hlavní šíitské ʻatabát byly pokládány téměř za druhou qiblu, neboli směr, kterým se obraceji muslimové na celém světě při svých modlitbách (salát). Šíité, na rozdíl od většinových sunnitů, rovněž věří v přímluvu a zprostředkovatelskou moc svých imámů před Bohem (Alláh).

Jedna z populárních šíitských tradic (achbár) vypráví, že vykonat pouť do města Karbaláʼ v den obřadného stání na planině ʻArafat (tedy v den, kdy probíhají poutní obřady poblíž Mekky) se rovná „tisíci poutí, tisíci malých poutí a tisíci vojenských výprav po boku Proroka“. Šíité tedy obecně kladli na rituál zijáry mnohem větší důraz než sunnité, což vyvrcholilo nejen ve vytváření rozsáhlých poutních center, jako jsou ta v Iráku či v Íránu, ale též v mnohem vzdálenějších oblastech, kam patří kupříkladu Damašek (hrobka sajjidy Zajnab), ale též srdce arabského světa, Káhira, kde našla místo posledního odpočinku celá řada členů rodu Prorokova.

Bronislav Ostřanský