pouť (Islam)
pouť (hadždž) – pouť do Mekky, patřící mezi tzv. pět pilířů islámu (arkán ad-dín al-chamsa). Je jednou ze základních povinností, které by měl naplnit každý správný muslim; přesněji každý věřící, jemuž to zdravotní stav a finanční zajištění umožňují, by ji měl alespoň jednou za život podniknout. Islámské právo (fiqh) důsledně rozlišuje mezi tzv. malou poutí (ʻumra), která se hodnotí jen jako záslužný akt individuální zbožnosti a lze ji absolvovat prakticky kdykoliv, a vlastním hadždžem (jenž bývá pro odlišení proto někdy nazýván „Velkou poutí“). Ten lze vykonat pouze v přesně stanovených dnech posledního měsíce muslimského lunárního kalendáře zvaného dhúʼl-hidždža, a aby byla právně platná a eticky zcela korektní (etika), poutník při ní musí splnit celou řadu nezbytných náležitostí. Rituály malé pouti a hadždže, jež probíhají v Mekce, jsou prakticky totožné; hadždž však obsahuje celou řadu úkonů prováděných mimo vlastní území Mekky. Islámské právo umožňuje, aby bohatý, avšak nemocný, muslim poslal za sebe do Mekky náhradu. Tento krok může dle názoru některých právních směrů učinit i prostřednictvím vlastní závěti. Pokud jde o poutnice, tak muslimské autority se staví velmi skepticky k možnosti, že by žena podnikala pouť sama, tj. bez mužského doprovodu. Ještě před započetím pouti by měl věřící uspořádat veškeré své záležitosti a zabezpečit rodinu na dobu své nepřítomnosti, což ve středověku mohlo obnášet i několik let. Měl by též přijmout níju, upřímné přesvědčení, že v budoucnu bude žít zbožněji i ctnostněji. Ještě před vstupem do posvátného okrsku (al-haram aš-šaríf), který představují okolí Mekky a Medíny a do nichž je přísně zapovězen přístup nemuslimům, se poutník oblékne do poutního šatu zvaného ihrám, sestávajícího ze dvou bezešvých pásů bílé látky. Jeden kus si poutník ovine kolem beder jako suknici a druhý si přehodí přes levé rameno a zprava zaváže na uzel. Na nohou může mít nanejvýš sandály chránící pouze chodidla. Slovem ihrám se označuje nejen poutnický šat, ale též stav zasvěcení, v němž se poutník po celou dobu pouti nachází a v němž není dovoleno prolévat krev, trhat rostliny, sexuálně obcovat, holit se, česat se a stříhat si nehty apod. Poutník by se měl vystříhat jakýchkoliv hádek či rozmařilostí. Vlastní obřady hadždže jsou rozsáhlé a značně složité a k tomu, aby je poutník vykonal správně, mu pomáhá odborný průvodce zvaný dalíl, šajch nebo mutawwif. V dnešní moderní době vyspělé techniky mají muslimové v dispozici rovněž četné příručky, ať již v knižní nebo elektronické podobě, nazývané manásik al-hadždž. Tyto užitečné „manuály“ může zbožný věřící nalézt mj. na internetu. V průběhu celé pouti poutník často provolává větu: „Labbajka, Alláhumma, labbajka!“ („Tobě k službám, Bože, tobě k službám!“). Po příchodu do Mekky poutník nejprve vykoná tawwáf, tedy sedmkrát odejde Kaʻbu. Poté sedmkrát proběhne mezi pakorky Safá a Marwa, které jsou dnes součástí velkého komplexu Posvátné mešity. Sedmého dne měsíce dhúʼl-hidždža pak probíhá v Posvátné mešitě slavnostní kázání, během něhož se věřící seznamují s hlubším smyslem veškerých obřadů. Další den všichni poutníci odcházejí do okolí Mekky, do údolí Míná, kde se společně pomodlí a přenocují. Ráno následujícího dne pak vystoupí na pahorek ʻArafát (tam se údajně měli setkat Adam s Evou po vyhnání z ráje), kde probíhá obřad stání (wuqúf) až do západu slunce. Po setmění pak poutníci hromadně běží k nedaleké mešitě Muzdalifa. Vrchol pouti představuje den desátý, kdy probíhá Velký svátek (al-ʻíd al-kabír), zvaný též Svátek obětování (ʻíd al-adhá) či Den krvavé oběti (jawm an-nahr). Po ranní pobožnosti u mešity v Muzdalifě se věřící společně vracejí do údolí Míná, kde probíhá symbolické kamenování satana (muslimové házejí malé kamínky k jednomu ze tří sloupů).
Potom poutníci (a spolu s nimi též milióny muslimů po celém světě) obětují ovci nebo kozu, bohatší i krávu či velblouda. Obvykle se několik muslimů složí k nákupu jednoho obětního zvířete. Za velmi záslužné se pokládá rozdat získané maso chudým. Tímto činem oběti si věřící připomínají zásadní epizodu ze života proroka Abrahama (Ibráhím), který byl připraven obětovat svého syna, leč Bůh (Alláh) jej na poslední chvíli zastavil, když viděl jeho víru (ímán), tedy jak neochvějně si Ibráhím počínal. Podle tradice se poutníci poté zdrží v Mekce ještě tři dny a na rozloučenou vykonají ještě jednou tawwáf a běh mezi pahorky Safá a Marwa. Velká část poutníků se potom vydává navštívit hrob proroka Muhammada do Medíny (viz svatá místa), což však již nepatří mezi vlastní rituály poutě. Po návratu domů náleží poutníkům čestný titul hádždž (v dialektu hadži), což je spojeno s náležitou společenskou prestiží.
Dále k tématu
- Bahbouh, Charif, a Jiří Fleissig. Čtyři města: Mekka, Medína, Rijád, Džidda. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2018;
- Denny, Frederick M. Islám a muslimská obec. Přel. Kateřina Hronová. Praha: Prostor, 2003;
- Hillenbrand, Carole. Islám: Historie, současnost a perspektivy. Přel. Jitka Jeníková. Praha: Paseka, 2017;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Mendel, Miloš, a kol. Islám: Ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002;
- Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997.