konciliarismus (JKI-K)
konciliarismus Círk. učení, podle nějž je všeobecný (ekum.) koncil nejvyšší instancí v římkat. církvi a je nadřazen i papeži. Kořeny k. sahají do 12. stol. k teol. disputacím o omylnosti papeže, jako teorie vznikl koncem 14. stol. a prosadil se na jednáních tzv. reformních koncilů 15. stol., které hledaly legitimní prostředek k odstranění papežského schizmatu (1378-1415). V reakci na bulu papeže Bonifáce VIII. Unam sanctam (1302), potvrzující absolutní papežskou jurisdikci, se obhajoval názor, že koncil jako zastoupení všech křesťanů má větší váhu než papež, který je pouze první mezi biskupy. Do sporu s papežstvím zasáhli svou kritikou Marsilio z Padovy (Defensor pacis, 1324) a William Occam, v ucelenou teorii k. rozvinuli Petr z Aily, Johannes Gerson a Mikuláš Kusánský (De Concordantia Catholica 1-3, 1432-1433). K. byl prakticky uplatněn 1409 na koncilu v Pise, jeho rozhodnutí však papežové nerspektovali. Úspěch přinesl až kostnický koncil (1414-1418), který papežské schizma ukončil a zásady k. stanovil dekrety Sacrosancta a Frequens (nadřazení koncilu papeži a jednání v pravidelných časových odstupech). Papež Martin V. (1417-1431) však myšlence k. nepřál a jeho nástupce Evžen IV. (1431-1447) dokonce konciliární nauku odsoudil. Tato skutečnost mj. neblaze poznamenala náb. situaci v Čechách; tzv. basilejská kompaktáta (1436), schvalující bohoslužebná práva husitů (husitství), byla 1462 papežem Piem II. zrušena. V období 1600-1800 se konciliaristické tendence promítaly do opozičních hnutí namířených proti řím. centralismu (galikanismus, episkopalismus, febronianismus, josefinismus). Idea k. formálně zanikla s 1. vatikánským koncilem, který vyhlásil dogma o papežské neomylnosti.