Suárez, Francisco (JKI-K)
Suárez, Francisco (1548-1617) Špan. kat. teolog a filosof, zvaný doctor eximius, hl. představitel tzv. druhé scholastiky. Osu jeho díla tvoří kritické přepracování tradiční scholastické (aristotelsko-tomistické) filosofie, arab. a antických vlivů do jednoho uceleného systému, který optimálně vyhovoval školským požadavkům vznikajícího jezuitského řádu, jehož byl S. členem. Jeho Disputationes metafysicae (1597), považované za nejsystematičtější metafyziku vůbec, převádějí dominikánský tomismus do podoby moderního nominalismu: podstata je reálná jen ve spojení s konkrétní formou bytí, jednotlivé předchází obecnému, principem individuace je jednotlivá entita. V oblasti kanonického práva rozvinul názor, dle nějž se platnost zákonů zakládá na vůli (De legibus ac Deo legislatore, 1612). Z hlediska jezuitského řádu měla zásadní význam S. nauka o kongruenci boží milosti (tzv. kongruismus, vyhlášený 1613 generálem řádu C. A. Aquavivou za závaznou jezuitskou doktrínu); podle této nauky Bůh plně předvídá, co bude jednotlivec činit za daných okolností, jestliže mu poskytuje svou milost. Proto dopouští, aby nastaly dotyčné okolnosti a staví se svou milostí za lidský čin, který v nich byl vykonán. Shoda lidského činu s boží milostí se vysvětluje tím, že Bohem vytvořená dispozice člověka a jí uzpůsobená milost (gratia congrua) vytvářejí celek, jemuž individuum nemůže vzdorovat. S. kongruismus představoval další krok k individualizaci novověkého člověka. S. vliv se odrazil ve vzniku tzv. suarezianismu, fil.-teol. proudu, který využíval terminologii i obsah S. metafyziky; v jeho duchu vyrůstali např. R. Descartes, B. Spinoza, G. W. Leibniz.