scholastika (JKI-K)
scholastika (z řec. scholé a lat. schola – škola; scholastikus – učitel i žák) Systém nauk vyučovaných na středověkých školách, později souhrnné označení pro teol.-fil. směry, které vycházely z myšlení předních představitelů středověké náb. spekulace. S. se pokouší navodit intelektuální proces, který by pomocí analogií, definic a systematické koordinace věroučných dat umožnil hlubší pochopení kř. doktríny. Navazuje na patristiku, z níž přejímá intelektuální motivy poznání (Boëthiovo ergo intellige ut credas, crede ut intelligas, tedy poznávej, abys věřil, a věř, abys poznával), avšak liší se od ní systematickým úsilím. Jiné interpretace považují za kredo s. Augustinův výrok o víře jako o rozvoji myšlení založeném na přitakání evangeliu (credere nihil aliud est quam cum assesione cogitare). Scholastická učenost je vesměs knižní, pramenem studia jsou texty, které jsou soustavně komentovány, aniž by se muselo nutně přihlížet ke zkušenosti a skutečnosti. Vyhrocená spekulativnost (racionalismus) byla omezována v zásadě pouze mystikou, protože výzkumy přírody byly marginální. Typická pro s. je metoda, jež se odvozovala z potřeb školské výuky: základ tvořily přednášky (lectio) doplňované cvičeními (disputatio). Z disputací posléze vznikaly sbírky otázek a odpovědí (quaestiones disputationae), jež napomáhaly udržovat logickou a terminologickou formu disputací a ovlivnily i způsob výstavby velkých scholastických sum.
Vývoj s. lze členit na šest období: první čtyři časově spadají do středověku – přípravná fáze (reprezentovaná zejm. J. S. Eriugenou), raná, vrcholná a pozdní s., následující dvě jsou novověké – v 16. stol. tzv. druhá, někdy též barokní s., v 19. stol. třetí s. (novotomismus). Ranou s. představuje vedle Anselma z Canterbury (1033-1109; formuloval scholastický program a zdůraznil právo rozumu zkoumat zjevení, přičemž rozlišoval mezi rozuměním – intelligere a vírou – credere, na základě výroku credo ut intelligam – věřím, abych rozuměl; víra však musí být pojmově definovaná – fides quaerens intellectum) zvl. P. Abélard, autor dialektické metody. Značný význam pro rozkvět rané s. měla i chartreská (přírodovědný zájem) a svatoviktorská škola (zájem o mystiku). Ve vrcholné s. se rozvinuly tři proudy myšlení. První, ačkoli užíval aristotelskou terminologii a přijal i některé Aristotelovy závěry, se nedokázal oprostit od augustinianismu a odmítal stavět obě koncepce proti sobě. Druhým směrem se vydali latinští averroisté vedení Sigerem z Brabantu (averroismus), kteří lpěli na arab. komentářích k Aristotelovi a dostávali se do konfliktů s kat. ortodoxií. Třetí proud představovali dominikáni usilující o vytvoření harmonického systému, který by spíš než na platonském krajním realismu stál na umírněném realismu Aristotelově. Proces předznamenal Albert Veliký, ale dovršil jej Tomáš Akvinský dílem Summa theologiae. Dílo Tomáše Akvinského podrobil kritice františkán J. Duns Scotus. V protikladu k dominikánským interpretacím zdůrazňujícím roli rozumu Duns Scotus a spolu s ním další františkáni vyzdvihovali augustinovský primát vůle. V pozdní s. jsou prvořadá díla Mistra Eckharta, W. Occama, J. Buridana; celková tendence myšlení je charakteristická odklonem od textů a příklonem k přírodě, mění se rovněž vztah teologie a filosofie, která se osamostatňuje. Po následujícím období stagnace dochází k obnově scholastické metody a myšlení se vznikem tzv. druhé s. v Itálii, Španělsku a Portugalsku. Patří sem zejm. komentátor Tomáše Akvinského Thomas Cajetanus (1469-1534), nejvýzn. představitelem je ale Francisco Suárez (1548-1617), autor Disputationes metaphysicae (1597), které bývají považovány za nejsystematičtější scholastické dílo vůbec. V 19. a 20. stol. získala s. nové impulzy. Její význam vzrostl zvl. po encyklice Aeterni Patris (1879) papeže Lva XIII., doporučující dílo Tomáše Akvinského jako věroučně závazné. Novotomismus (třetí s.) představuje v zásadě velký, byť mnohdy nezdařený pokus o syntézu klasického odkazu s. (tomismu) s rozhodujícími směry a proudy novověké a moderní filosofie.
Viz též: kalám (JKI-I)