čas (JKI-K)
čas V zákl. smyslu měřitelná fyzikální veličina, v níž člověk kvantitativně prožívá sled časových úseků (dříve – později, přítomnost – budoucnost). Tento tzv. objektivní č. jako kosmologická a kosmocentricky dimenzovaná posloupnost vůči člověku vnějších, kontinuálně návazných a homogenních časových okamžiků, které předpokládají jakýsi imaginární časový bod nula, od něhož se č. začíná měřit, je soudobou fyzikou zpochybňován a pojem je vysvětlován metodicky jako koordinát čtyřrozměrného prostoru. Vedle toho existuje antropologicky podmíněný vnitřní č. člověka jako forma sjednocování jeho subjektivních prožitků. Z teol. hlediska je fyzikální č. podmínkou možnosti č. vnitřního, který teprve dává vzniknout dějinám. Křesťanství v principu disponuje lineárním pojetím č. (minulost → přítomnost → budoucnost), které ovšem různě modalizuje, tj. tvoří modely časování dějin vzhledem k jejich eschatologickému završení. Moderní teologie přitom navazuje na Augustinovu synchronizaci objektivního (lineárního) č. s dějinným č. (časovostí), která ve smyslu parúsie shrnovala události minulosti, přítomnosti a budoucnosti v lidské duši jako trvale prézentní jednotu. Ta se skládá z přítomné minulosti (PM – in memoria), přítomné přítomnosti (PP – in contuitu) a přítomné budoucnosti (PB – in expectatione), přičemž PM → PP ← PB. Vytváření dalších složitých časových matric v soudobé teologii usiluje o nahrazení extrapolačního lineárního pojetí koncepcí anticipační, která znamená prožívání už jednou v Kristu uskutečněné (eschatologické) budoucnosti v každém přítomném okamžiku (eschatologie).
Viz též: čas (JKI-J), čas (JKI-I)