Nágárdžuna (Buddh)
Nágárdžuna [nāgārjuna]:
(1) žil někdy v 2. či 3. století n. l.; většina autorů se shoduje na rozmezí let 150–250, ale jisté to není. Je to jeden z nejvýznamnějších filozofů starověké Indie. Systemizoval a prohloubil doktrínu vyloženou v pradžňápáramitásútrách a vyvinul pozoruhodnou dialektickou metodu spočívající v dovedení antiteze ad absurdum. Hlásal, že každá věc a jev existují jen skrze svůj protiklad a na základě toho tvrdil, že všechno je relativní, tudíž vskutku nereálné, a tedy prázdné (san. šúnja, pál. suňňa). Svým zásadním spisem Múlamadhjamakakáriká, Základní výkladové shrnutí [školy] středu, zvaným též Mádhjamikašástra, Traktát [školy] středu, podnítil Nágárdžuna vznik významné mahájánské školy madhjamaka. Tento spis obsahuje v sedmadvaceti kapitolách čtyři sta pouček či tezí (káriká); komentář Prasannapadá, Jasná stopa, k němu zpracoval Čandrakírti. Dalších sedm Nágárdžunových spisů se ztratilo; jsou známy jen překlady tibetské a čínské. Podobný osud stihl i jeho slavný Dopis příteli, Suhrllékha, totiž králi Šátaváhanovi. V sanskrtu se zachovaly větší části jeho Ratnávalí, Věnce klenotů, a Čatuhstava, Čtvero chvál. Nágárdžuna byl první myslitel, který dělil Buddhovu nauku na část ezoterickou a exoterickou. Pravil: „Jsou dvě Buddhova učení. Jedno je tajné (san. guhja), pro zasvěcence, druhé je zjevné (san. vjakta) a má cestu snadnou (san. sahadža) a cestu nesnadnou (san. kathina).“ Nágárdžuna vychází ze zákona o vzniku a bytí věcí a jevů ve vzájemně podmíněném vztahu příčiny a účinku (san. pratítjasamutpáda, pál. patiččasamuppáda), jímž je řízeno vše, jak tomu učil Buddha. Protože podle tohoto zákona je všechno vzájemně sřetězeno, propojeno a spjato a každá věc je vlastně průsečíkem vzájemných vztahů, nemohou věci existovat samy o sobě, jsou ovlivňovány, jsou pomíjivé, nemají svou vlastní podstatu a navzájem se sobě připodobňují. Věci tedy neexistují samy o sobě, jsou zbaveny vlastních charakteristických rysů, neboť jsouce jen průsečíky vzájemných vztahů, vlastně vůbec neexistují jako takové. Avšak jestli věci neexistují, znamená to snad, že všechno je pouhé nebytí? To právě nikoli, protože není-li bytí (bháva), nemůže být ani nebytí (abháva) jako jeho protiklad. Všude vládne toliko vesmírná prázdnota (san. šúnjatá, pál. suňňatá), kterou ovšem nelze ztotožňovat s nebytím. Právě ta relativita bytí a nebytí je projevem vesmírné prázdnoty. Nirvánu, konečné vyvanutí, chápe Nágárdžuna velmi svérázně a obrazně; jeho pojetí je přitažlivé a přijatelné. Nirvána není žádný konec, ani věčnost, ani nicota, ani vznik čehokoli. Je to jeden z inherentních aspektů věčného koloběhu bytí (sansára), znovuzrozování – a nic na světě to nemůže změnit. Nágárdžuna chápe a vykládá všechno jako vidinu, přelud, fatu morgánu, jako nebeská města polobohů, jako zaječí parohy, jako syna neplodné ženy. Tyto vidiny jsou důsledkem a účinkem nevědomosti (san. avidjá, pál. avidždžá) o prázdnotě. Stále zdůrazňuje, že prázdnota v žádném případě neznamená nebytí a není s ním totožna. Prázdnota absolutně přesahuje bytí i nebytí (bhávábháva), je s nimi nesrovnatelná. Nebytí má svůj smysl jen a jen ve vztahu k bytí a naopak, ale vesmírná prázdnota je všeobecně vesmírná a nemá žádného protikladu. Viz též madhjamaka.
(2) velmi temná postava vadžrajány; žil snad v 7. století. Rozšířená, ale nepříliš věrohodná tradice praví, že prvním hlasatelem buddhistického tantrismu byl sám velký filozof Nágárdžuna-mádhjamika, jemuž jsou připisována četná tantrická díla pojednávající o magii, o alchymii, o lékařství atd. To je velice nepravděpodobné. Uznáme-li, že všechny tyto spisy pocházejí od jednoho autora, pak je nasnadě závěr, že tímto autorem byl někdo zcela jiný, třebaže se mohl jmenovat Nágárdžuna. Tento tantrický Nágárdžuna měl mezi svými učedníky jistého Nágabódhiho, který sídlil na Šríparvatě, Hoře požehnání, nedaleko Nágárdžuníkóndy na dolním toku Kršny, kde podle dávné legendy prožil starý Mistr Nágárdžuna poslední roky života.