harém (JKI-I)
harém (arab. harím) Součást příbytku vládců a vyšších státních a vojenských hodnostářů, kde žili otroci (otroctví), kleštěnci (eunuši), popř. ženy žijící v konkubinátu s pánem domu. Instituci h. převzali v 7. stol. vládci umajjovské dynastie od byzantské aristokracie, etablovala se však až ve vrcholném období abbásovského chalífátu (9.-10. stol.). Tehdy patřily h. k největším výtvorům islám. výtvarného umění a architektury, staly se známkou prestiže a bohatství a jako takové i terčem kritiky reformátorů. Za největšího rozmachu islám. říše obyvatelé h. (eunuši, konkubíny) dosahovali vysokého společ. postavení a polit. vlivu. V Evropě začal být h. pejorativně hodnocen během ohrožení Osmanskou říší v 15.-17. stol. Od poč. 18. stol., kdy osmanská moc znatelně slábla, se téma h. stalo součástí evrop. orientalismu. Jako pozůstatek osmanské moci byly h. zrušeny 1924 dekretem Mustafy Kemala Atatürka (kemalistické reformy). Jinde se v různých obměnách udržely déle a byly rušeny v rámci sekularizačních (např. sovětských) reforem. H. se též nazývá ženská část tradičního islám. domu, tedy místo, kam je zakázáno vstoupit cizím návštěvníkům.