existencialismus katolický (JKI-K)
existencialismus katolický Kat. proud fil. existencialismu, který se paralelně s protestantskou (R. Bultmann, P. Tillich ad.) a ateistickou větví (M. Heidegger, J. P. Sartre, A. Camus) rozvíjel zejm. ve 20.-60. letech 20. stol. v Německu a Francii. E.k. se jako výrazně antropologický směr pohybuje v oblasti eticko-náboženské a odmítá racionalistickou tomistickou metodu dokazování náb. víry (novotomismus). Do popředí staví subjektivní víru, vyvěrající z emocionálního vztahu člověka k Bohu a spojenou s prvky naděje, úcty, lásky a poslušnosti. Za inspirátory e. jsou považováni S. Kierkegaard (kritikou společnosti, důrazem na osobní prožívání skutečnosti ve stavech úzkosti a osamělosti), F. M. Dostojevskij (1821-1881; evokace mezních situací a pocitů viny a odpovědnosti), F. Nietzsche (1844-1900) a F. Kafka (1883-1924; pocity absurdna a odcizení). E. měl své stoupence i v rus. pravoslaví (N. A. Berďajev). Mezi hl. představitele e.k. patří Gabriel Marcel (1889-1973), Karl Jaspers (1883-1969), Romano Guardini (1885-1968) a Peter Wust (1884-1940).