investitura (JKI-K)
investitura (lat. investire – oblékat; „oblékání“ biskupa světským panovníkem prstenem a berlou znamenalo jeho uvedení do úřadu) Termín označuje udělení léna doprovozené symbolickými gesty dárců i obdarovaných. Pův. majitel půdy a zakl. círk. instituce si zpočátku (do 10.-11. stol.) osoboval i nadále jistá vlastnická práva. Šlo především o tzv. vlastní kostely. Do 11. stol. bylo běžné, že na círk. beneficia dosazovali své stoupence světští feudálové. Emancipace církve v 11. a 12. stol., spojená s prosazováním vlastních práv, vedla ke konfliktům mezi světskou a duch. mocí. K nejvýzn. střetu došlo v 2. pol. 11. stol. mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV. Boj skončil kompromisním konkordátem wormským (1122), který otevřel cestu ke kanonické volbě biskupů a opatů. Císař se vzdal práva i. ve věcech duchovních (in spiritualibus, tj. udělovat círk. hodnosti) a ponechal si jen právo propůjčení (darování) majetku.