ismáʻílíja (Islam)
ismáʻílíja – extrémní šíitský směr (šíʻa), odvozující své jméno od staršího syna šestého imáma Džaʻfara as-Sádiqa Ismáʻíla. Toho považují za sedmého a zároveň posledního imáma. Odtud také její časté označení jako „šía sedmi imámů“ (též „sedmíci“). Přestože byl Ismáʻíl pro své údajné morální poklesky vyloučen otcem z pořadí nástupnictví (a navíc zemřel dříve než on) menší část šíitů právě jej pokládá za Džaʻfarova nástupce. Ismáʻílíja v minulosti dosáhla značných politických úspěchů a zejména díky nim bývá někdy desáté století našeho letopočtu ve „světě islámu“ nazýváno jako „století šíi“; vytvořila mocnou Fátimovskou říši v Egyptě a Syropalestině a z jejího lůna vzešly i další státní útvary. Z ismáʻílijského prostředí vyšla celá řada směrů a proudů (či sekt), neboť již v jedenáctém století se rozdělila (v souvislosti s politickými spory uvnitř fátimovské dynastie) na západní větev, která má skrytého imáma, a východní, známou jako nizáríja, která přetrvala dodnes a jejíž přívrženci žijí především v Indii a Pákistánu a respektují moc svého nejvyššího představitele, jenž bývá od koloniálních časů titulován jako Ágha chán. Z ismáʻílíjského prostředí povstalo i tzv. „nové učení“, jehož radikální stoupenci vešli nejen do historie křížových výprav jako haššášijúna (asasíni). Učení ismáʻílíje je ze všech šíitských směrů nejvzdálenější sunnitské „normě“ (viz teologie). Věřící dodržují striktní rozdělení doktríny na část vnější (záhir), která v podstatě koresponduje s většinovou věroukou, a část vnitřní (bátin) obsahující učení, jež vnáší do islámu prvky novoplatónských emanačních schémat (viz filozofie) či četné a nepřehlédnutelné prvky gnóze, projevující se zejména v rovině kosmologické (kosmologie) a ontologické.
Dále k tématu
- Armstrongová, Karen. Dějiny Boha. Přel. Martina Moravcová, Štěpán Kovařík, Luboš Kropáček. Praha: Argo, 1996;
- Aš-Šahrastání, Muhammad. Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
- Bondy, Egon. Středověká islámská a židovská filosofie: Filosofie renesance a reformace. Praha: Vokno, 1995;
- Fiala, Petr, a Jiří Hanuš, Jan Vybíral, eds. Autorita v arabrahamských náboženstvích: Náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu. Brno: CDK, 2004;
- Fleissig, Jiří, a Charif Bahbouh. Malá encyklopedie islámu. Praha: Dar Ibn Rushd, 1993;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Tureček, Břetislav. Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. Praha: Knižní klub, 2007;
- Žďárský, Pavel, ed. Alois Musil: Ze světa islámu. Praha: Akropolis, 2014.
Viz též: ismá‘ílíja (JKI-I)