jména (Islam)

jména – pojmenování osob; středověká arabská jména se pak vyznačovala mimořádnou výpovědní hodnotou. Struktura tradičních arabských jmen (neboť právě ta zcela zásadně ovlivnila jména muslimů v dalších jazycích „světa islámu“) se zcela odlišuje nejen od těch „západních“, ale i od moderních jmen arabských. O významu arabských jmen svědčí i několik studií, které tuto problematiku zevrubně mapují. Hovoříme-li o ní, můžeme se tedy přidržet jistého „klasického“ modelu. Na počátku stál obvykle laqab, neboli čestné jméno, případně titul. Laqab jedinec získával až poté, co v životě něčeho dosáhl, tedy nikoliv po narození, a z jeho znění můžeme odhadnout „profesi“ nositele. Teologové a právníci (fiqh) měli laqab složený ze slova dín (náboženství), např. slavný mystik (súfismus) Muhjiddín (doslova „Oživitel náboženství“) ibn ʻArabí, perský básník Muslihuddín („Reformátor náboženství“) Saʼdí nebo literát Šarafuddín („Vznešenost náboženství“) al-Búsírí apod. Panovníci a politici měli v laqabu obvykle výraz dawla (stát), např. bújovský mocnář Ruknudawla („Pilíř státu“), případně mulk (království, panství), např. proslulý seldžucký vezír Nizámulmulk („Řád království“) atd. Před laqabem stál ještě obvykle titul související s profesí či společenským postavením, který se používal k oslovení dotyčného, nejčastěji šajch (velmi široké použití: starší vážený muž, představený mystického řádu, učenec atd.), amír (princ, vojenský hodnostář), imám („představený“ mešity), qádí (islámský soudce) apod. Ve skladbě tradičního arabského jména dále následovala kunja, tedy jméno otcovské či mateřské. U mužů zněla Abú (např. Abú Ahmad – Otec Ahmadův), u ženy Umm (např. Umm Ahmad – Matka Ahmadova). Toto jméno se obvykle dávalo podle nejstaršího syna a sloužilo jako uctivé a zároveň důvěrné oslovení (což platí v arabském prostředí dodnes). V případě žen v tradiční muslimské společnosti se takové oslovení stává jediným možným, neboť cizí člověk by neměl znát (a pokud je zná, tak používat) její rodné jméno. Následuje „vlastní“, čili „rodné“ jméno (ism), jehož samotná volba může o mnohém vypovídat. Velmi oblíbené byly především složeniny (genitivní spojení) slova ʻabd (služebník Boží, tedy člověk) a jednoho z tzv. Překrásných jmen Božích; např. ʻAbdalláh (Služebník Boží), ʻAbdarrahmán (Služebník Milosrdného – tedy Boha), ʻAbdalkarím (Služebník Vznešeného – tedy Boha) apod. Nejrozšířenější vůbec však byla jména Prorokova, tedy nejen nejčetnější Muhammad, ale též Ahmad a Mustafá. Ostatně celá řada hadíthů řeší otázku, jak pojmenovat dítě (viz děti a dětství), co je vhodné a co naopak zcela zakázané (např. používat v genitivním spojení s ʻabd jiné než Boží jméno). Za velmi vhodné se tradičně pokládalo pojmenovat dítě po vzoru proroků; proto je v arabském světě tolik Sulajmánů (Šalamounů), Ádamů (Adamů), Músů (Mojžíšů), Ibráhímů (Abrahámů), Ismáʻílů (Izraelů), ʻÍsů (Ježíšů) a dalších. Ve středověku šlo ze jména vyčíst také, zda jeho nositel je svobodný člověk nebo otrok, neboť těm se obvykle dávala jména cenných věcí, např. Džawhar (Klenot), Luʼlu (Perla), Jákút (Drahokam), Káfúr (Kafr) apod. Za jménem (ism) následovala filiace (nasab), u mužů obsahující slovo ibn (ibn Ahmad – syn Ahmadův), u žen pak bint (bint Fátima – dcera Fátimina). Staří Arabové si velmi cenili znalosti genealogie, takže ve středověkých spisech nalezneme genealogické řetězce vedoucí obvykle tři až pět generací nazpět (např. Ahmad ibn Muhammad ibn Sulajmán ibn Mahmúd...). Končí-li předchozí jméno na vokál, pak se místo ibn píše bin (např. Usáma bin Ládin aj.). Filiace se nemusela nutně vztahovat přímo ke jménu otce; např. Ibn Chaldún (syn Chaldúnův, nebyl ve skutečnosti jeho synem, nýbrž Chaldún byl vzdálený jemenský prapředek slavného maghribského historika). Tradiční arabské jméno dále pokračuje nisbou, adjektivem (končícím na –í), jenž mohlo být nejčastěji místní (např. Tantáví – pocházející z Tanty, Baghdádí – baghdádský, Basrí – baserský aj.), etnické (např. Fárisí – Peršan, Kurdí – Kurd, Badawí – beduín, Kalbí – příslušník kmenového svazu Kalb atd.) nebo nábožensko-právní (např. Málikí – málikovský, Hanafí – hanafijský apod.). Nisba nemusela nutně poukazovat na příslušnost dotyčného, ale obvykle se dědila; takže např. pan Tantáwí se vůbec nemusel narodit v dolnoegyptské Tantě, pouze patřil k rodu, jež odtamtud původně pocházel. Na závěr jména se někdy kladla šuhra, neboli přezdívka. Přezdívka se mohla odvozovat mj. od tělesných nedostatků člověka, jeho povolání, vlastností atd. Někdy se dotyčný nezapsal do historie pod vlastním jménem, ale právě pod touto přezdívkou, např. slavný literát al-Džáhiz („Muž s vypoulenýma očima“) nebo velký mystik al-Halládž (mykač – zpracovatel bavlny; tuto přezdívku zdědil po svém zoroastrovském otci). Jako přezdívka se někdy mohla používat též kunja. Tak např. slavný tradent Abú Hurajra (doslova „Otec kočičky“) „vstoupil do historie“ pod tímto jménem (přestože se původně jmenoval úplně jinak), neboť jako horlivý druh Prorokův byl zvyklý často za ním chodit s rozličnými dotazy a v záhybu pláště přitom nosíval kotě. Kunja může mít i metaforický náboj (např. známý palestinský radikál Abú Nidál – doslova „Otec boje“, čili nomen omen).

Dále k tématu

Bronislav Ostřanský