lázně (Islam)
lázně (hammám) – prospěšná (a ve středověku velice rozšířená) instituce, jež mj. pomáhá muslimům dodržovat povinnost čistoty (tahára). Tradiční arabské lázně mají svůj původ v lázních římských a byzantských. Typické lázně se skládají ze tří hlavních místností. Návštěvníci byli přísně segregováni, jak podle pohlaví, tak obvykle i podle náboženské příslušnosti (jinověrci). Návštěvník lázní nejprve vstoupil do nevytopené haly, kde mohl na chvilku spočinout, odložit si šaty a obdržet pás látky, který si omotal kolem pasu, případně též ručník. Potom pokračoval do další místnosti, která již byla vytopena a kde jej tedy čekalo mírné množství vlhké páry. Potom návštěvník postoupil do třetí místnosti, kde teplota i pára během chvilky způsobily, že se začal potit a zbavoval své póry veškeré špíny. V této „potírně“ byly kolem zdí umístěny nádoby s vodou, kterou se návštěvník poléval, a tak se zbavoval tělesné nečistoty, případně se mohl nechat „vykartáčovat“ k tomu určeným zřízencem, který k této práci používal obvykle materiál z mořské houby případně žraločí ploutve. Lázně často nabízely svým klientům i různé druhy masáží. Po samotné očistné procedúře se návštěvník vrátil do první místnosti, kde si před odchodem z lázní mohl vypít šálek čaje či kávy nebo si dopřát vodní dýmku. V lázních se většinou topívalo odpadky, přičemž do „kotelny“ vedl vstup obvykle samostatně a zvenčí, aby hosté nebyli provozem nikterak obtěžováni. Lázně hrály významnou společenskou funkci a středověcí muslimové se běžně domnívali, že každá správná městská čtvrť (město) by měla mít své vlastní lázně. Potřeba lázní vyplývala především z důrazu, který klade islám na čistotu věřících. Prorok Muhammad jednou prohlásil, že čistota je polovinou víry (ímán). Navíc muslimové ve středověku věřili, že pobyt v lázních pomáhá udržovat vyrovnanost tělních šťáv v souladu s Galénovskou humorální teorií (lékařství). Hammámy se však mohly snadno stát rovněž místem nekalých činností; dochovaly se nám záznamy o tom, že některé lázně byly ve středověku zavřeny, protože se v nich scházely pochybné živly, případně tam docházelo k „setkávání“ mužů a žen za tiché asistence lázeňského personálu. Později byly lázně často kritizovány jako místo, kde se šířily takové neřesti, jako byly káva, tabák či opium. Středověká muslimská religiozita zabydlela lázně pestrou galerií ifrítů, svérázné třídy džinnů, kteří se s oblibou usazovali ve vodovodních trubkách, studních či toaletách, před jejichž použitím zbožní muslimové nezřídka volávali: „Dastúr, ja mubárakín! (S dovolením, ó vy požehnaní!)“
Dále k tématu
- Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. Popsání pozoruhodností Egypta. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;
- Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
- Kraslová, Radvana. „Hamam - turecká lázeň.“ Země světa 23, č. 1 (2024): 62–63. https://zemesveta.cz/hamam-turecka-lazen/;
- Tureček, Břetislav. Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. Praha: Knižní klub, 2007.