město (Islam)

město (madína) – obec, sídelní jednotka. Urbanistický plán středověkého muslimského města býval víceméně náhodný a kromě několika přímých hlavních ulic (často jediného pozůstatku antické struktury) se skládal z jen těžko přehledného propletence úzkých a křivolakých uliček, které se obvykle sbíhaly a protínaly v centru, poblíž páteční (kongregační) mešity (džámiʻ). Uliční struktura mnoha čtvrtí (hajj) nápadně připomínala (a dodnes na mnoha místech připomíná) větve stromů. Z hlavní ulice vybíhala ulice postranní, která se dále různě větvila a vytvářela tak určitý mikrosvět, jehož obyvatelé se usazovali podle náboženského, etnického či profesního klíče. Aby se člověk dostal třeba jen do nedalekého domu patřícího však k jiné „větvi“, musel nezřídka vyjít až na hlavní ulici, z níž posléze odbočil do jiného „větvoví“, aby dosáhl svého cíle ležícího často jen desítky metrů vzdušnou čarou. Takovýto plán měl kromě mnoha zcela praktických nevýhod též četné přednosti: především upevňoval soudržnost a solidaritu obyvatelstva (ʻasabíja) a v neposlední řadě s sebou nesl i jistý nepřehlédnutelný prvek obranný. Jednotlivé čtvrti se na noc většinou pevně uzavíraly. Hlavní či širší ulice se postupně proměňovaly na súqy (trhy), kde se obchodníci a řemeslníci shromažďovali podle svého zaměření a vznikaly tak kupříkladu uličky zlatníků, měditepců, kořenářů a tak podobně. Snad nejdokonalejší dochované ukázky takového tradičního uspořádání dodnes představují obrovské súqy či bazáry v Isfahánu, Káhiře či Halabu (Aleppu). Mnohé tržní uličky byly zastřešeny, aby tak vznikl tolik potřebný stín, a tak se vytvářely kryté „obchodní zóny“, z nichž nejznámější a nejrozsáhlejší je právě ta halabská, obrazně někdy nazývaná jako „podzemní trh“. Místní komunity obyvatel byly většinou homogenní a kromě zmiňovaných etnických či náboženských hledisek se zde silně uplatňoval i klíč kmenový, který se posléze rozmělnil, avšak pokrevní rodová pouta zůstávala i nadále (a mnohde až dodnes) stěžejní. Z představitel nejvýznamnějších rodin (usra), kteří navenek zastupovali celou čtvrť (hajj), se rekrutovala vrstva městských notáblů (aʻján), kteří se navzájem stýkali s notábly jiných komunit, aby tak udržovali dobré vzájemné vztahy a zabránili případným střetům především horkokrevné mládeže (fitján). Jednotlivé patriarchální rodiny obývaly obvykle jednopatrové domy vystavěné okolo otevřeného dvoru. Podoba muslimských domů (dár, bajt) se lišila region od regionu, avšak jeden stěžejní prvek většinou mívaly všechny společný, a to důraz na soukromí rodiny, jenž se projevoval navenek strohostí části domů při pohledu z ulice (vysoce posazená malá okna; častý prudký ohyb chodby za hlavními dveřmi, aby nebylo vidět do soukromí atd.) tak kontrastující se zdobností interiérů při pohledu z nádvoří (sáha). Pozornost, jenž byla věnována zajištění soukromí a ochraně rodiné cti, se projevovala i ve výrobě mašrabíjí, vyřezávaných okenic s typickými ornamentálními vzory, za nimiž často sedávaly ženy, které pozorovaly ruch ulice, ale nebyly přitom samy viděny. Ženy bez doprovodu vycházely z domu zřídkakdy, a tak zatímco ulice a tržiště byly doménou mužů, domy byly především „světem žen“. Větší a zámožnější domy se stritně členily na část veřejnou, kde pán domu přijímal návštěvy (salamlik), a sektor výhradně soukromý, kde byl cizím vstup zapovězen (haramlik – odtud slovo „harém“). Přestože mnohá měšťanská sídla oplývala uvnitř nádherou a přepychem, jejich majitelé rozhodně neměli potřebu své bohatství (vlastnictví) ukazovat navenek, a tak při procházce ulicemi tradičních čtvrtí muslimských měst obvykle ani nepoznáme, co se skrývá za jednotlivými prostými a jednotvárnými zdmi. Po ulicích středověkých muslimských měst se nepohybovaly vozy, káry či kočáry. Pro přepravu nákladů se obvykle používalo soumarů, což platilo i ve městech. Pro přepravu velkých nákladů se používali obvykle velbloudi, a to zejména při dopravě zboží zvenčí do velkých chánů, které vznikaly zejména poblíž městských bran a kombinovaly roli zájezdního hostince, ubytovny i skladiště. Odtamtud se po menších částech zboží rozváželo do krámků na tržištích či do jednotlivých domů obvykle na oslech. Ulice bývaly úzké a velmi točité a první patra domů často přečnívala přes přízemí, což chodcům poskytovalo zejména v létě tolik vytoužený stín a zabraňovalo, aby se po městě proháněl prašný pouštní vítr. Takovéto uspořádání, byť nepříliš vhodné z hlediska logistického a dopravního, se v krajích s převážně horkým a suchým pouštním klimatem osvědčilo mnohem více než výstavné, avšak široké a přímé (a především snadno zranitelné) římské třídy. Při pohledu z ulice chodcům středověké muslimské město připomínalo obrovský labyrint plný ponurých a prázdných zdí, avšak jakmile poutník vystoupal na ochoz minaretu (manára) s překvapením mohl zjistit, že při pohledu dolů vidí množství volného prostoru, jak v nádvořích mešit a domů, tak i v četných zahradách skrývajících se obvykle za zdmi honosnějších rodinných sídel. Ačkoliv se bohatství pána domu nikterak očividně neprojevovalo v jeho exteriérech, přece jen existovala jistá možnost, kterak zjistit, v jak zámožné čtvrti se chodec zrovna nachází. Bohatší rodiny mívaly obvykle větší domácnost s četným služebnictvem, což se projevovalo též na potřebné velikosti domu, a proto při pohledu z ulice naznačovaly větší rozestupy mezi hlavními dveřmi jednotlivých domů zámožnost a prosperitu jejich obyvatel. Stavby byly budovány podle místních podmínek obvykle z kamene, dřeva a pálených i nepálených cihel. Při výzdobě interiérů se využívaly složité geometrické vzory (arabesky) či kaligrafické nápisy (chatt, kaligrafie). Středověká muslimská města obvykle postrádala velké veřejné prostranství ve středu města, jako tomu bylo ve středověké Evropě. Jediné otevřené prostranství v centru obvykle skýtalo nádvoří (sáha) páteční mešity. Vně města, obvykle poblíž městských hradeb (súr), se nacházel majdán, otevřené prostranství určené jako hipodrom pro výcvik vojska, případně pořádání různých slavností. Na takových prostranstvích se obvykle konávaly i větší trhy se zvířaty, případně tam nacházely útočiště karavany (káfila), které mířily do města. Vně města a obvykle poblíž hlavních bran (bawwába) se nacházely i městské hřbitovy (maqbara), kam se často shromažďovali žebráci a jiní lidé na okraji (v tomto případě zcela doslovně) tehdejší společnosti. Stejně jako tomu bylo za života, i po smrti byli lidé pohřbíváni obvykle podle rodového, etnického či náboženského klíče. Příbytky a paláce nejbohatších a nejvznešenějších obyvatel se většinou soustřeďovaly do centra města, poblíž páteční mešity, kde se rovněž nacházela ta nejprestižnější tržiště a krámky, jaké měli kupříkladu zlatníci, směnárníci, prodavači vzácného zboží (léčiva, kadidlo, vonné esence apod.), či kopisté a knihkupci. V těchto oblastech často přebývali i příslušníci náboženských menšin, židé či křesťané. Obecně můžeme konstatovat, že čím dále se chodec vydal ze středu města směrem k hradbám, tím chudobnější čtvrti míjel, což se projevovalo nejen na sociálním statutu jejich obyvatel, ale i na druhu zboží, s nímž se v jednotlivých místech obchodovalo. Čím bylo zboží levnější nebo nepříjemnější (jak svým zápachem nebo hlukem, který jeho výroba způsobovala), tím více bylo vytlačováno na okraj města. Za městem, poblíž bran, se nacházela určitá „předměstí“ (dawáhí), přesněji vzato jisté středověké obdoby dnešních slumů či favel, kde se soustřeďovali lidé „na okraji společnosti“, jako bývaly například prostitutky, tuláci a žebráci, chudí venkované, vojenští zběhové, beduíni, kteří se z nějakých důvodů ocitli mimo kmenové vazby, nebo otroci bez pána. Tito lidé obývali skromné chatrče, většinou splácané z bahna a proutí, které se soustřeďovaly kolem hliněných dvorků, kde bývalo chováno drobné zvířectvo. Z těchto ubohých předměstí se rekrutovaly i kriminální živly, s nimiž se měšťané nedokázali nikdy úspěšně vypořádat. Městská správa v podobě středověkých evropských radnic s jejich starosty a konšely striktně vzato v muslimských středověkých městech nikdy neexistovala. Úkolem správce (walí), který byl obvykle dosazen příslušným vladařem, bylo především zajišťovat obranu města a dbát na zachovávání islámských zákonů (fiqh) a veřejného pořádku. Kromě toho měl zajišťovat rovněž zásobování vodou, dbát na údržbu ulic a odpadových kanálů. Chod rozličných veřejnoprospěšných institucí však většinou nezajišťoval vládce, nýbrž měští notáblové, a to prostřednictvím waqfů, dobročiných náboženských nadací, z jejichž výnosů se financoval provoz mešit (masdžid, džámiʻ), škol (kuttábů pro malé děti či madras pro starší studenty), nemocnic (bimaristán), veřejných kašen (sabíl), súfijských řádových domů (chániqa, záwíja, ribát), lázní (hammám) či zájezdních hostinců spojených se skladišti zboží pro cestující kupce (funduq, chán, wikála).

Dále k tématu

  • Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. Popsání pozoruhodností Egypta. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;
  • Cabot, Aria, a John Fass, Vita Sgardello, eds. Poklady Orientu: Historie a kultura islámu. Přel. Andrea Poláčková. Praha: Rebo Production, 2010;
  • Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
  • Hourani, Albert. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;
  • Klapetek, M.: Dějiny islámského umění. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 2019;
  • Macháček, Štěpán, a Hana Nováková, Hana Benešovská. Káhira: Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova, 2009;
  • O’Kane, Bernard. Poklady islámu: Umělecká sláva muslimského světa. Přel. Dušan Zbavitel, Praha: Knižní klub, 2009;
  • Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997.

Bronislav Ostřanský