Tomáš Akvinský (JKI-K)
Tomáš Akvinský (asi 1225-1274) Ital. teolog a filosof, čelný představitel vrcholné scholastiky. Základy vzdělání nabyl v klášteře Monte Cassino, vstoupil do dominikánského řádu a studoval u Alberta Velikého v Kolíně nad Rýnem. Zemřel při cestě na lyonský koncil. Přes snahy o odlišení filosofie a teologie je jeho dílo syntézou obou disciplín. Filosofie převažuje spíše v komentářích k Aristotelovi (Sententia libri Ethicorum, 1271; Sententia super Methaphysicam, po 1266, ad.), příp. v komentáři k Dionýsiu Areopagitovi (De divinis nominibus, 1265-1267), teol. záměr proniká jeho většími spisy, zejm. sumami (Summa contra gentiles, 1259-1264; Summa theologica, 1265-1273). Rozhodující je u T.A. analýza pojmu bytí, resp. jsoucna, jež je tím prvním, co poznáváme. Rozlišuje mezi ens a esse a na tomto odlišení staví svou metafyziku, která spočívá na analogii bytí (analogia entis). Nauka o bytí vychází z platonské myšlenky participace, Bůh je čiré uskutečnění (actus purus). Všechna konečná jsoucna se na něm podílejí (deus dat esse) a ono je jejich vzorovou a účelovou příčinou. Materiální jsoucno je (v novoplatonském duchu) hierarchicky uspořádáno. Ve sporu o universalia zastával stanovisko tzv. umírněného realismu (obecné pojmy mají svůj reálný základ ve věcech). Lidský intelekt proto považoval za soběstačný, na rozdíl např. od Augustina se nedomníval, že má zapotřebí zvláštního osvícení. Poznání začíná smyslovým poznáním (nihil est in intellectu quod non prius fuerit in sensu), proto je naše poznání pomalé, mezerovité a nutí nás postupovat od složených věcí k jednoduchým. T.A. odmítl Anselmův důkaz boží existence a rozpracoval svou koncepci tzv. pěti cest (quinqae viae): důkaz z pohybu, důkaz ze zřetězení příčin, důkaz z nahodilosti, důkaz stupňovitého uspořádání jsoucna a důkaz z účelného uspořádání přírody). Celým dílem T.A. prolíná protiklad potence k aktu (uskutečnění), látky a formy. V etických a soc. teoriích zdůrazňoval nutnost podřídit se náb. mravnímu řádu a autoritě církve, která jeho myšlení využila pro boj s reformací. Renesanci T.A. přinesla druhá scholastika (T. Cajetanus, F. Suárez) a třetí scholastika (novotomismus v 19. stol., který se stal základem dalšího rozvoje kat. teologie). Čes.: O bytí a bytnosti, 1887; Dokonalý duchovní život, 1937; Summa theologická 1937-1940; O jsoucnu a bytí, 1992; Summa proti pohanům, 1992-1993.