átman (Buddh)
átman [ātman], pál. attan – „duše“. Buddhismus popíral existenci jakékoli věčné a neměnné entity ve fyzických i psychických jevech i mimo ně. Buddha pro své učení nepotřeboval žádné duše ani boha, neboť ona síla, kterou jiná náboženství hledají v bohu, je ztajena v karmanu. Duše prostě není (san. pudgaló násti, pál. puggaló natthi). Osobnost jedincova není v duši, nýbrž v souboru proměnlivých složek bytosti (san. skandha, pál. khandha) a v jejich proudění (san. praváha, pál. paváha) – a nic z toho není stálé ani setrvalé. Ale přestože všechno je pomíjivé a každý okamžik prchavý, vědomí jedincovo přechází ze života do života. Stále trvá „jemná mysl“ (san. súkšmačitta, pál. sukhumačitta), která přenáší to „něco“ celým řetězcem znovuzrození. Sthaviravádinové měli teorii o myšlenkové řadě (čittavíthi) se setrvalým neutrálním stavem (san. bhavánga, pál. bhavanga), což je jakési podvědomé vitální kontinuum, mahásanghikové měli „kořenné vědomí“ (san. múlavidžňána, pál. múlaviňňána) a mahíšásakové „složky bytosti (setrvalé až do konce) řetězce znovuzrozování“ (san. ásansárikaskandha, pál. ásansárikakkhandha). Čandrakírti si v 8. století povšiml těsného vztahu mezi vátsíputrovskou tezí o nezničitelnosti (san. avipranáša, pál. avippanása) a sarvástivádským dosažením (san. prápti, pál. patti), jimiž se vysvětluje sřetězení životů jedince.
Význam pojmu v hinduismu viz átman (Hind)