Ambrož (JKI-K)

Ambrož (též Ambrosius, kol. 339-397) Biskup v Miláně (374-397), lat. círk. Otec (patristika), pův. právník. Pověst jedné z nejpronikavějších postav raného křesťanství si vydobyl podporou mnišského asketismu, úsilím o kultický řád, bojem proti arianismu, především však svými polit. postoji. Zde prosazoval názor, že panovník nemá z círk. hlediska žádné výsadní postavení, ale stojí v církvi jako kterýkoli jiný její člen. Tím posiloval polit. postavení církve, dosud omezované zásadami státní moci. V duchu teokracie neměla polit. moc zasahovat do oblasti církevní a náboženské, ale naopak připisoval církvi povinnost ovlivňovat polit. sféru. Svá stanoviska uplatnil v konfliktu s císařem Theodosiem, jehož donutil k círk. pokání za krvavý zásah v Soluni 390. A. kazatelská činnost velmi ovlivnila Augustina Aurelia a jeho teol. zájem. V návaznosti na A. se později rozvinulo učení o mocenském dualismu, tj. o moci státní (impérium) a církevní, kněžské (sacerdotium). V teol. názorech byl ovlivněn řec. autory (Athanasios, Basilios) a v exegezi hájil alegorickou metodu alexandrijské školy, zejm. Filóna, o nějž se opíral. Zanechal rovněž několik tzv. útěšných (konzolačních) spisů, věnovaných bratru Satyrovi a císařům Valentiniánu II. (De obitu Valentiniani consolatio) a Theodosiu Velikému (De obitu Theodosii oratio). Význ. je A. etické dílo, sepsané po vzoru Ciceronova spisu De officiis; A. systematizuje kř. mravní nauku, za jejíž hl. cíl určuje dosažení věčné blaženosti v posmrtném životě. K němu se vztahují všechny ctnosti i názor, že co je dobré, je nutně také užitečné. Zvl. část etiky tvoří nauka o povinnostech, k níž se opět vrátil až Tomáš Akvinský. Hl. dílo: dogmatický spis De fide ad Gratianum Augustum; spis proti ariánům De Spiritu Sancto ad Gratianum Augustum; etické dílo De officiis ministrorum libri tres.

Břetislav Horyna