církev (JKI-K)

církev (z řec. kyriaké – [dům, sbor] Páně) Kř. náboženská organizace sdružující stoupence stejné víry a kultu, zpravidla hierarchicky uspořádaná.

Nz. pojetí církve: Nový zákon vychází z víry, že c. je dědičkou zaslíbení daných Bohem Izraeli. Za jejího zakladatele je považován Ježíš Kristus, který v duchu učení o království božím ustavil c. jako nový Izrael. Podle evangelií zároveň položil základ kultu (křest, eucharistie, Otčenáš) a vytvořil zárodek duchovenstva (dvanáct apoštolů, sedmdesát učedníků); skrze něho byla také c. naplněna Duchem svatým (Sk 1, 1-8; 2, 1-4). Řec. výraz pro c. – ekklésiá, znamenající pův. sněm či lidové shromáždění, označuje v Novém zákoně buď lokální kř. komunitu, nebo naopak společenství všech křesťanů. Dvojí význam dokumentuje paralelitu rozptýlených kř. obcí navazujících na systém žid. synagog a ideje obecné (katolické) církve v episkopálním uspořádání (biskup). – Všechny křesťanské c. se shodují v tom, že jsou jen částí jediné obecné (katolické) c. – těla Kristova (1K 12, 27). Tím se teologicky odlišují od sekt. Svatost c. odvozují z jejího založení skrze Ducha sv., zatímco princip obecnosti (katolicity, z řec. katholiké – obecná) staví na universalitě božího záměru naplňovaného v c.

Kat. pojetí c.: Principem apostolicity odkazuje na kontinuitu c. s činností a učením apoštolů (sukcese apoštolská) a jejich prostřednictvím s hist. Ježíšem. Jako viditelné (pozemské) tělo je c. konstituována účastí na sedmi svátostech: křtu, biřmování, eucharistii, pokání, pomazání nemocných, kněžském svěcení a manželství. Vedle viditelné části „bojující na zemi“ (ecclesia militans) tvoří celek c. i její neviditelné části složené ze zemřelých čekajících v očistci (ecclesia exspectans) nebo dlících v nebi (ecclesia triumphans). Úmyslné odštěpení od ecclesia militans je považováno za hřích a označováno jako schizma, odmítnutí jejího apoštolského učení jako hereze. Ideál viditelné jednoty c. se nikdy nepodařilo důsledně prosadit, a zvláště hereze provázely kat. c. po celou dobu její existence. Zásadní schizma v dějinách c. nastalo 1054, kdy se definitivně rozdělilo záp. (lat.) a vých. (řec.) křesťanství a vedle římskokatolické c. vznikla pravoslavná c. Obě c. se samy nadále považovaly za katolické, přičemž jedna druhou vyhlašovala za schizmatickou. Vzájemná exkomunikace byla prohlášena za neplatnou teprve 1965 papežem Pavlem VI. a cařihradským patriarchou Athénagorem.

Protest. pojetí c.: Protestantismus, zdůrazňující věroučnou autoritu bible (sola Scriptura) a víry (sola fide), přinesl v pojetí c. dvě principiálně nová stanoviska. První, konzervativnější, vycházelo z přesvědčení, že c. je sice viditelným tělem, v božím záměru jediným, avšak pod autoritou božího slova, jímž je reformována. Druhý, radikálnější názor, vycházející z Augustina, předpokládal, že c. je ve své podstatě neviditelným tělem, přičemž pro spásu člověka a jeho příslušnost k c. je podstatná jeho vnitřní víra. Přesto by měl usilovat o vnější viditelnou organizaci, která by se co nejvíce blížila pravé, neviditelné c., i když s ní nemůže být identická. Viditelná organizace c. by měla zahrnovat veškeré křesťanstvo. Poněvadž se nezdařilo úsilí o reformaci celé c., vznikly v Německu a Švýcarsku i jinde reformační c. národní. Určitou modifikací tohoto vývoje byl i vznik anglikánské c. V jejím rámci se proti myšlence národní, resp. státní c. vyvinula opozice zdůrazňující nezávislost a autonomii každé lokální c. (kongregacionalismus).

Souč. pojetí c.: V souvislosti s rostoucím významem ekumenismu c. hledají nový způsob sjednocení křesťanů, který by překonal dosavadní rozpory v pojetí víry, kultu i círk. organizace. Hlavní podněty v tomto směru přineslo založení Světové rady církví (1948) a jednání druhého vatikánského koncilu.

Viz též: obec věřících (JKI-I)

Dalibor Papoušek