Březina Otokar
Březina Otokar
v Počátkách (okr. Pelhřimov)
v Jaroměřicích nad Rokytnou (okr. Třebíč)
Básník a esejista, člen římskokatolické církve. Narozen v rodině ševce jako Václav Ignác Jebavý. Studoval na reálce v Telči (maturita 1887), po doplňovací maturitě na učitelském ústavu v Praze působil jako učitel v Jinošově, Nové Říši a od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. V roce 1925 odešel do penze. Byl čestným doktorem filosofie Univerzity Karlovy (1919), členem České akademie věd a umění a nositelem Státní ceny za literaturu (1928). Březinova poezie je charakteristická hlubokým filosofickým a mystickým zaměřením, bohatou metaforikou a hudebností verše. Je považován za jednoho z hlavních představitelů symbolism v české literature, jeho tvorba výrazně vývoj české poezie ve 20. století. Autor sbírek Tajemné dálky (1895), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899), Ruce (1901), Hudba pramenů (1903), Zrcadlení v hloubce (1924), Smysl boje (1925), Přítomnost (1927), Jediné dílo (1928); posthumně vyšly Skryté dějiny (1930–32) a Eseje z pozůstalosti (1969). Jeho hrobku v Jaroměřicích vytvořil přítel František Bílek, pozdní vzpomínky Jakuba Demla na Březinu (1931) jsou v mnoha ohledech kontroverzní.
Literatura:
Josef Staněk: Otakar Březina. Studie literárně historická. Obzor, Přerov 1929; Oldřich Králík: Otokar Březina 1892–1907. Logika jeho díla. Melantrich, Praha 1948; Martin C. Putna: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Torst, Praha 1998.