Corpus iuris canonici (JKI-K)
Corpus iuris canonici Hist. soubor práv. předpisů kat. církve. Pův. rozptýlená církevně práv. pravidla byla sestavována zprvu do chronologicky řazených sbírek, od 8.-9. stol. do sbírek systematicky utříděných. Obtížná přehlednost a stále nová tvorba práva vedly k potřebě sestavit sbírku úplnou. Stalo se tak 1140 dílem nazvaným Concordia discordantium canonum (Shoda neshodných kánonů), které je podle svého tvůrce mnicha Gratiana běžně nazýváno Dekret Gratianův. Dílo nebylo sice oficiálně vyhlášeno, ale ihned získalo naprostou autoritu a stalo se i základem věd. zpracování kanonického práva. Obsahuje papežské konstituce, usnesení koncilů, liturg. předpisy, výroky uznávaných círk. učenců (círk. Otců), a také přejímá některé výňatky z řím. práva. Více než 4000 kapitol tvoří celek, který patří k největším dílům v historii práva.
Po Dekretu Gratianově vzrůstala papežská moc a rozvíjelo se nové papežské zákonodárství. Dálo se tak příkazy ve formě dopisů – litterae decretales, odtud obecné označení dekretál. Tyto dekretály byly sestavovány do sbírek, z nichž pět nejdůležitějších z přelomu 12.-13. stol., Compilationes antiquae, zavedlo – podle vzoru první z nich – věcné třídění do pěti knih s následujícím obsahem: 1. Úřady a správa, 2. Soudní řízení, 3. Klerus, 4. Právo manželské, 5. Právo trestní. Toto členění pak užívaly i příští papežské zákoníky. 1234 vydal Řehoř IX. zákoník Decretales Gregorii IX., jehož tvůrcem byl Raymund z Pennaforte. Zákoník byl autentickou a výlučnou kodifikací, která vyřadila z platnosti veškeré jiné práv. předpisy s výjimkou Dekretu Gratianova. Platil tedy zákoník vedle Dekretu – extra Decretum, a je proto obecně nazýván Liber Extra. Další zákoník vydal 1298 papež Bonifác VIII. Dělil se rovněž na pět knih, ale jako celek byl přiřazen k Liber Extra jako šestá kniha; odtud zván Liber Sextus. Posledním zákoníkem papežským byly Clementinae, které přikázal sestavit papež Kliment V., ale vyhlásil je až 1317 papež Jan XXII. K těmto čtyřem částem círk. zákonodárství byly 1500 soukromou prací Jeana Chapuise připojeny ještě dvě sbírky dekretálů, jež nebyly pojaty do předcházejících částí, dekretály Jana XXII. a soubor rozptýlených starších dekretálů – Decretales Iohannis XXII. a Decretales communes. Tím vznikl celek, který dostal souborné označení C.i.c. S pozdějšími zákonnými doplňky platil až do 1917, kdy jej nahradil Codex iuris canonici. C.i.c. spolu s Corpus iuris civilis byly předmětem univerzitní výuky a věd. práce. Tím vytvořily základ pro rozvoj teoretického práv. myšlení, na němž spočívá evropská práv. kultura dodnes.