Minařík Květoslav
Minařík Květoslav
v Litvínově
Mystik, jógin. Pocházel z velmi chudých poměrů, vyučil se pekařem a pracoval v dělnických povoláních. Na prahu dospělosti si oblíbil jógu, roku 1928 dosáhl náboženského zážitku tzv. realizace. Po setkání s Karlem Weinfurterem (1867–1942) byl od počátku třicátých let členem pobočky spolku Psyché v Pardubicích. Pozdější neshody s Weinfurterem vyvrcholily roku 1936 jeho přímou opozicí vůči němu a rozkolem ve spolku. Byl v kontaktu i s Františkem Drtikolem. Minařík je autorem osobité nauky, již popsal v knize Přímá stezka (1939). Považoval se za částečnou inkarnaci Marpy (1012–1079), zakladatele školy kagjü tibetského buddhismu, a „českého Milaräpu“, nejbližšího Marpova žáka (1040–1123). Měl za to, že jeho prostřednictvím byla nauka této školy přenesena do Evropy. Na konci třicátých let vznikl okruh jeho žáků. Po druhé světové válce se přestěhoval do Jablonce nad Nisou a vydal knihu Vnitřní smysl Nového zákona (1945), další knihy mohly vyjít až posmrtně: Beseda bohů (1990), Cesta k dokonalosti, Jóga v životě současného člověka, Světlo géniů (všechny 1991), Kéčara: autobiografie mystika, Malý mystický slovník naučný (obě 1992). Po Minaříkově smrti se jeho žáci postupně rozdělili do tří vzájemně málo spolupracujících větví. Jedna z nich má díky Romanu Mandysovi (* 1929) silné zázemí v Rakousku, druhá kolem dr. Zory Šubrtové (1929–2017) se postarala o úplné vydání Minaříkova díla, po smrti Josefa Studeného (1919–2011), učitele třetí větve, nastalo další štěpení.
Literatura:
Antonín Nový: Okolo Květoslava Minaříka. Canopus, Praha 1998.