Molnár Amedeo
Molnár Amedeo
v Praze
v Praze
Církevní historik, člen Českobratrské církve evangelické. Pocházel z evangelické rodiny, jeho bratrem byl Enrico Molnár-Selli. Po maturitě na gymnáziu v Praze (1942) studoval v neformálním teologickém kurzu synodní rady ČCE. Zároveň působil v letech 1942–45 jako diakon Jednoty bratrské v Dobřívi a v Železném Brodě. Po válce již řádně studoval teologii na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě (absolv. 1947, ThDr. 1948) a na univerzitě ve Štrasburku (1945–46, Dr. théol. 1948) a po absolutoriu byl ordinován v ČCE (1949–50 vikář sboru Praha-Žižkov II). V roce 1947 nastoupil jako lektor na Husovu fakultu, kde se roku 1949 habilitoval z církevních dějin a po rozdělení fakulty se stal docentem historické symboliky na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Fakultu však musel opustit a pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV (1957–61 tajemník Komise pro vydávání Husových spisů). V roce 1962 byl jmenován profesorem církevních dějin na Komenského fakultě, v roce 1964 rovněž na Valdenské teologické fakultě v Římě a v roce 1982 na Husově československé bohoslovecké fakultě; na těchto školách vyučoval do své smrti, v letech 1972–78, 1984–86 a 1989–90 byl děkanem Komenského fakulty. V roce 1967 získal čestný doktorát univerzity v Paříži. Byl evidován jako agent komunistické Státní bezpečnosti. Jako církevní historik se Molnár začal věnovat dějinám Jednoty bratrské (Bratr Lukáš, bohoslovec Jednoty, 1948; Boleslavští bratří, 1952; Českobratrská výchova před Komenským, 1956), později kontaktům českých bratří s valdenskými a samotným valdenským (Valdenští, 1973; italsky a francouzsky 1974, anglicky 1976, německy 1980), vydával rovněž historické prameny (Husovy a bratrské spisy, vyznání Mikuláše z Pelhřimova, kázání Jana Želivského, husitské manifesty, Komenského dopisy, ale i výbory z patristické a další obecně křesťanské literatury). V padesátých a šedesátých letech spolupracoval s Rudolfem Říčanem, později s Noemi Rejchrtovou. Problematiku české reformace dokázal včleňovat do širších evropských náboženských dějin, především reformačních (teze o rozdílech tzv. první, valdenské a české, a druhé, luterské a kalvínské reformace), a to jak prostřednictvím populárnějších výkladů (Na rozhraní věků, 1985), tak odbornými publikacemi na mezinárodním fóru. Jeho manželkou byla farářka ČCE Marie Molnárová (1927–2018), dcera Marie (* 1964) byla farářkou německé evangelické církve.
Literatura:
Noemi Rejchrtová (ed.): Směřování. Sborník k šedesátinám Amedea Molnára. ÚCN (Kalich), Praha 1983; Noemi Rejchrtová: „In memoriam Amedeo Molnár.“ Folia historica Bohemica 1989, 13, s. 625–633.