Paraklét (JKI-K)
Paraklét (z řec. paraklétos, utěšitel, přímluvce, pomocník, právní zástupce) Kř. označení Ducha svatého, které se vyskytuje v evangeliu podle Jana (14, 16: Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce; 15, 26: Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu; 16, 7-13: O příchodu Přímluvce), kde je rovněž označován jako Duch pravdy. Výraz P. je arameismus, který byl převzat do nz. koiné; aram. tvar peraglyta znamená zachránce, utěšitel (odvozeno od prag – utěšovat, povzbuzovat, resp. paroga – rytíř, spasitel). V přeneseném významu se týmž aram. výrazem mohla označovat i neviditelná, tj. spirituální přítomnost člověka. Autor Janova evangelia přejal aram. význam: Ježíš zvěstuje, že po jeho smrti přijde někdo, kdo bude utěšovat a povzbuzovat učedníky jako jejich zachránce. V 1J 2, 1 se tímto přímluvcem stává sám Ježíš (Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého). Jinde v Novém zákoně se již výraz P. neobjevuje. Rozdíl mezi významem termínu P. v evangeliu podle Jana a v Janově listu vyvolal v nz. zkoumáních spory: V evangeliu, kde hovoří Ježíš, jehož mateřštinou byla aramejština, oznamuje příchod osoby, která se stane pomocníkem, zastáncem v nouzi, vykupitelem. Naproti tomu v Janově listu, který již mluví v řečtině (koiné), se z této osoby stává sám Kristus. Proto se objevila teze, že nz. texty byly po nikajském koncilu 325 upraveny tak, aby dovolovaly interpretovat P. jako Ducha sv.; pro toto tvrzení ale neexistuje žádná textová opora. Vedle toho je známo, že za ohlášeného P. se považovali např. Mání, Montanus, či za něho byl vyhlašován Muhammad. Ani tyto výklady bibl. textům neodpovídají. – P. zasvětil svou školu v Quincey u Nogent-sur-Seine P. Abélard poté, co musel uprchnout z kláštera St. Denis (Historia calamitatum mearum).