evangelium (JKI-K)
evangelium (řec. eu–angelion – dobrá zvěst, radostná zpráva)
1. Označení nejstarších stručných kř. vyznání soustředěných na výrok o vzkříšení Ježíše Krista. Protože vzkříšení bylo v apokalypsách událostí, která uvozovala příchod nového věku, vyjadřuje tato formule, že Kristovo vzkříšení otevírá nové horizonty všem lidem. Už nejstarší formule vyjadřovaly e. různým způsobem: jako příslib osvobození na přicházejícím božím soudu (1Te 1, 10), jako výraz Ježíšova vyvýšení (Ř 1, 3n), jako výraz zástupnosti jeho oběti (1K 15, 3b–5, tzv. formule víry – základ kř. věroučné tradice) apod.
2. Označení lit. žánru – životopisu soustředěného na Ježíšovo veřejné vystoupení a vyprávěného z hlediska jeho vzkříšení. Toto označení se prosadilo až v 2. stol., když e. jako lit. celky už existovala. Zakl. tohoto druhu literatury byl pravděpodobně evangelista Marek. Svůj spis, jehož nejrozsáhlejším lit. předstupněm byl pašijní příběh, nazývá „Počátek evangelia“ (Mk 1, 1), tj. e. jako zvěsti o vzkříšení. Výrok o smrti, pohřbu, vzkříšení a zjevení vzkříšeného Ježíše Petrovi a ostatním jeho žákům, který je obsahem e. podle formule víry (e. 1.), zazní opravdu v závěru e. Markova (16, 6-8.; v nejstarších rukopisech končí e. Markovo 8. veršem 16. kapitoly). Markovo dílo je tak koncipováno jako vypsání toho, co je předpokladem k pochopení e. jako zvěsti (kérygma), k pochopení toho, kdo byl Ježíš Nazaretský, jehož Bůh vzkřísil a vyvýšil. Sepsání takového spisu se stalo nutností v době, kdy už nežili pamětníci Ježíšova života. Ostatní e. rozšiřují vyprávěnou látku na začátku (podávají legendárně zabarvené příběhy Ježíšova narození) i na konci (i zvěst o Ježíšově vzkříšení podávají narativní formou). – Matoušovo a Lukášovo e. v sobě zahrnují téměř celé e. Markovo. Kromě něho použila zřejmě tato e. také písemně zachycený pramen Ježíšových výroků (Q-pramen logií). Matouš i Lukáš chtěli svými rozsáhlejšími spisy Markovo e. nahradit, Janovo e. mělo svou zvnitřňující interpretací Ježíšova příběhu jejich e. i Marka doplnit a interpretovat evangelisté. Sjednocující tendence vyvrcholily v polovině 2. stol. sestavením Harmonie evangelií (Diatesarón) od Tatiana Syrského. V církvi se však prosadila čtyři e., jejichž společné uznávání a užívání zdůvodnil koncem 2. stol. Eirénaios z Lyonu (sv. Irenej). Dokládá se tak nepřímo, že křesťanství nevychází z ideologie, ale z události, kterou lze zachytit a zhodnotit různými, i když konvergujícími způsoby. – Vznik e. byl základem nz. kánonu. Existovala i mimokanonická e. (apokryf) a později byly jako e. označovány i spisy, které formu e. neměly (např. gnostické Tomášovo e.).
Viz též: evangelium (JKI-I)