mahájána (Buddh)

mahájána [mahāyāna] – Velký vůz, tzv. severní buddhismus, má své počátky už v raném období vývoje nauky (dharma², pál. dhamma). Mahájána postrádá ucelený kánon, ale má několik velmi důležitých spisů, které do jisté míry sjednocují tento nestejnorodý směr buddhismu. Aštasáhasrikápradžňápáramitásútra pojednává o šesti dokonalostech bódhisattvy, zvláště o nejvyšší moudrosti (san. pradžňá, pál. paňňá), totiž o poznání prázdnoty (san. šúnjatá, pál. suňňatá); zestručněním této sútry (pál. sutta) je Mahájánasútra, z níž prý Nágárdžuna¹ odvodil svou Múlamadhjamakakáriku. Gandavjúha oslavuje bódhisattvu Maňdžušrího a též pojednává o všeobecné prázdnotě a o spáse světa skrze bódhisattvy. Dašabhúmíšvara podrobně líčí deset stupňů k dosažení buddhovství. Samádhirádža, úplným názvem Sarvadharmasvabhávasamatávipaňčitasamádhirádža, je dialog popisující různé stupně meditace (san. dhjána, pál. džhána) a kontemplace (samápatti), jimiž lze dosíci procitnutí (bódhi). Saddharmalankávatárasútra vyjadřuje názory školy vidžňánaváda. Saddharmapundaríkasútra už Buddhu zbožnila, učinila z něj bytost, která po dlouhé věky žila a navěky bude žít. Lalitavistara líčí životní hrátky Buddhovy a též pojednává o tantrickém rituálu. Suvarnaprabhása či Suvarnaprabhásóttama je spis víceméně filozofický, ale všímá si tantrického rituálu. Cesta k osvobození se změnila ve Velký vůz v tom smyslu, že ideál dřívějšího období Malého vozu byl prohlášen za egoistický, a jiný ideál, nikoli osobní spása, nýbrž spása člověčenstva, ba veškerenstva byl vyzdvižen jako souladný s monistickou tendencí nových směrů spekulace. Empirickému světu byl dovolen jen stín reality v tom, že jako prostor jedině vhodný k uplatňování transcendentních altruistických ctností, všeobjímající slitovné něhy (karuná), poskytoval možnost přípravy k realizaci absolutna, ke vstupu do nirvány (pál. nibbána), do „těla dharmy“ (san. dharmakája). Neposkvrněná moudrost, která bývala jedním z hlavních atributů světce, se nyní stala nejvyšší dokonalou pravdou, dokonalostí [v] moudrosti (san. pradžňápáramitá) a ta byla ztotožněna s jedním aspektem Buddhova vesmírného intelektuálního těla (san. džňánakája). Buddha přestal být lidský. Jako nositel „těla nejvyššího blaženství“ (san. sambhógakája) se stal opravdovým Bohem. Avšak nebyl chápán co Tvůrce světa a všehomíra. Tento rys si nová buddhologie podržela z předchozího období. V tomto období se buddhismus stal náboženstvím, ale přece se v tom různily dva proudy, totiž mystický a náboženský (pro lidové vrstvy) a filozofický, vůbec ne náboženský (to pro logické myslitele). Mahájánu lze charakterizovat jako ezoterický panteismus i exoterický polyteismus. Pro formy svých obřadů a uctívání si dovolil výpůjčky z divotvorného tantrického rituálu. Pro skulpturní zobrazení svých ideálů užil nejprve mistrovství řeckých umělců dálného severozápadu, což je takzvaná gándhárská škola, která se později zdárně rozvinula i jinde a nabyla pravého indického charakteru. Mocný rozvoj mahájány však nikterak neznamená potlačení nebo úpadek směru hínajánského.

Vladimír Miltner

Viz též: hínajána, vadžrajána

Význam pojmu v hinduismu viz mahájána (Hind)