alchymie (Islam)
alchymie (kímijáʼ) – jedna ze stěžejních disciplín středověké vzdělanosti a písemnictví. Arabský termín, který pro alchymii používáme, byl patrně odvozen z řečtiny, z výrazu, jenž se používal pro tuto nauku v pozdní antice v Alexandrii. Podle tradice založené na Fihristu (Katalogu knih) Ibn an-Nadíma se muslimové s alchymií seznámili na přelomu 7. a 8. století, kdy se o tuto vědu začal zajímat umajjovský princ Chálid ibn Jazíd (zemřel r. 705). Tomuto muži se přisuzují rovněž první překlady alchymistických textů do arabštiny, jež se však nedochovaly (existovaly-li vůbec!). Rozmach překladatelství z řečtiny do arabštiny (zprvu přes syrštinu), k němuž došlo především na počátku ʻabbásovské éry, se nevyhnul ani alchymistickým traktátům a významní řečtí představitelé této disciplíny byli muslimy pokládány za nedostižné vzory. Na přelomu osmého a devátého století již nazrál čas, aby začaly vznikat první původní arabská pojednání na dané téma. Jako znalci alchymie prosluli především Džábir ibn Hajján, Mahammad ibn Zakarijáʼ ar-Rází (Rhazes) a Maslama al-Madžrítí. Jejich spisy, jak muslimská tradice velí, byly později komentovány a vznikaly i komentáře těchto komentářů. Ústřední osa veškerého snažení muslimských alchymistů byla obdobná jako u jejich kolegů ve středověkém křesťanském prostředí (na které měli muslimové znatelný vliv), tedy snaha o zušlechtění materiálů a výrobu toho nejdokonalejšího, zlata. Avšak stejně jako na Západě se materiální vzestup vinul ruku v ruce se spirituálním sebezdokonalováním (mystická cesta) alchymisty. Alchymisté zakládali své postupy na antickém učení o čtyřech základních prvcích (voda, vzduch, oheň a země), přičemž jejich jejich kombinací měla vzniknout pátá podstata vyznačující se naprostou dokonalostí, která byla nazývána iksír (odtud elixír). Při chemických pokusech alchymisté jako „vedlejší produkt“ objevili řadu sloučenin, které se staly cenným vkladem pro pozdější vědu chemii. Alchymii se věnovala i celá řada učenců (ʻulamáʼ), kteří prosluli především v jiných oborech vzdělanosti. Nesmíme zapomínat, že vedle stránky materiální měla alchymie i nepřehlédnutelný aspekt psychologický. Červená síra (al-kibrít al-ahmar), jež představovala jakousi muslimskou obdobu kamene mudrců, jehož prostřednictvím mělo docházet k transmutaci, měla svou obdobu i v súfijské rovině (súfismus) – byl jí mistr – zasvětitel, šajch, s jehož pomocí kráčel učedník po mystické cestě duchovního vzestupu. Jistě ne náhodou se jedna z nejnovějších monografií věnovaná vrcholnému představiteli súfismu Muhjiddínovi ibn ʻArabímu (wahdat al-wudžúd) jmenuje právě The Quest for the Red Sulphur, tedy Hledání červené síry.
Dále k tématu
- Corbin, Henry. Alchymie jako hieratické umění. Přel. Jacques Joseph. Praha: Malvern, 2017;
- Haage, Bernhard Dietrich. Středověká alchymie: Od Zósima k Paracelsovi. Přel. Radka Fialová. Praha: Vyšehrad, 2001;
- Pantůček, Svetozár. „Alchymie a chemie v islámském světě.“ Vesmír 74, č. 523 (1995). https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1995/cislo-9/alchymie-chemie-islamskem-svete.html;
- Priesner, Claus, a Karin Figala. Lexikon alchymie a hermetických věd. Přel. Petr Babka. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Vernet, Juan. Arabské Španělsko a evropská vzdělanost. Přel. Jiří Kasl. Brno: L. Marek, 2007.