zahrady (Islam)
zahrady (basátín) – zeleň ve městech i vesnicích a jejich okolí. Středověké zahrady v sobě organicky spojovaly ambici uspokojovat veškeré lidské smysly, počínaje zrakem, přes čich, sluch a konečně svým ovocem i hmat. Uspokojovaly tedy lidské estetické potřeby, ale zároveň obvykle přinášely i zcela praktické a hmatatelné výsledky – úrodu. Zahrada byla zelenou oázou v nehostinné pustině. Jistě není náhodou, že mezi motivy Koránu hojně využívanými při popisu ráje často figuruje právě zeleň přinášející blahodárný stín a mezi ní tekoucí potoky chladné a průzračné vody. Pro beduíny navyklé na život v poušti a znající jen nevelké oázy skromné zeleně muselo představovat setkání s rozsáhlými úrodnými oblastmi hotové zjevení. Slavná a mnohokrát popisovaná mozaika na průčelí modlitebny Velké umajjovské mešity v Damašku podává takový obraz ráje, za jehož pozemský odraz bylo město i s jeho rozsáhlými zahradami (ghúta) od pradávna považováno. Mikrokosmos islámské zahrady symbolicky odráží koranický imperativ, aby člověk působil jako Boží zástupce (chalífa) na zemi a staral se o její rostliny i zvířata. Nejzářnějším a zároveň též nejranějším příkladem islámského krajinného plánování je čahár bágh (čtyři zahrady), součást umajjovského paláce Rusáfa v Sýrii, kde v průsečíku pěšin nepravidelného zahradního areálu vyrostl zdobný pavilón. Čtyřdílná organizace zahrady byla patrně převzata z dědictví římských a achajmenovských zahrad, a později se rozšířila po celém území „světa islámu“; nalezneme ji v Madínat az-Zahráʼ v Córdobě (936), ale i na mnoha dalších místech, kde však nezůstaly žádné archeologické doklady takové krajinotvorby. Jen namátkou můžeme vzpomenout Alhambru, Marrákeš, Laškarí Bazár v Afghánistánu nebo četné jiné příklady z mughalské Indie. Vzhledem k převažujícímu blízkovýchodnímu klimatu musely být zahrady většinou uměle zavlažovány, ať již z řek, kanálů či studní. Nacházel-li se zdroj vody níže než samotná zahrada (což bylo více než časté), pak nastupovaly na scénu různé důmyslné mechanismy, jako např. núríja (vodní kolo) nebo šadúf (Archimedův šroub). Pro zavlažování zahrad se často budovaly rozsáhlé systémy podzemních kanálů (qanát), jejichž délka mohla dosahovat až několika desítek kilometrů. Vzhledem k povaze zahrad se však žádná středověká památka v tomto směru nedochovala v původní podobě, ovšem díky popisům historiků, četným zachovaným botanickým traktátům, agronomickým pojednáním a dokonce i poezii víme, jaký význam středověcí muslimové zahradám nesporně přikládali.
Dále k tématu
- Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. Popsání pozoruhodností Egypta. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;
- Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
- Irwin, Robert. Alhambra. Přel. Ladislav Nagy. Praha: BB/art, 2004;
- Macháček, Štěpán, a Hana Nováková, Hana Benešovská. Káhira: Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova, 2009;
- O’Kane, Bernard. Poklady islámu: Umělecká sláva muslimského světa. Přel. Dušan Zbavitel, Praha: Knižní klub, 2009;
- Ženka, Josef. Pád Granady a zánik al-Andalusu. Praha: Argo, 2011.
Viz též: zahrada (JKI-I)