sexualita (Islam)

sexualita – součást lidské přirozenosti a chování. Islám důrazně odmítá mnišství a lidskou sexualitu vnímá jako neodmyslitelnou součást dokonalých Božích úradků (tadbírát), které byly naplněny stvořením člověka. Jinými slovy, člověk byl nadán sexualitou a s ní souvisejícími schopnostmi a touhami a měl by tento dar dokázat rozumně využívat, nikoliv jej odmítnout a zavrhnout, neboť to by znamenalo s darem odmítnout i Dárce – čili ve svém důsledku hrubou blasfemii. Ovšem muslimové zároveň s tímto přístupem akcentují rovněž potřebu jistých pravidel, která by sexualitu určitým způsobem regulovala a právně vymezovala, čili vytvářela pro islámské, nejen právní (fiqh), myšlení tak příznačnou „střední cestu“ (taríq wasat), tedy cestu uměřenosti a vyhýbání se extrémům na obou stranách (viz etika). Jeden z těchto extrémů znamená sexualitu potlačovat, což představuje již naznačený celibát, který je typický pro křesťanství a mnišství, jež však islám razantně odmítá s poukazem na údajný výrok Prorokův: „Není mnišství v islámu“ (Lá rahbana fiʼl-islám). Ovšem druhý extrém tvoří zcela bezuzdné oddávání se chtíčům a jevy, které s ním souvisejí, jako jsou prostituce, promiskuita, nevěra a podobně, které muslimští myslitelé tak často vytýkají právě „morálně upadlému a zkaženému“ Západu. Islám stanovuje lidské sexualitě přesně vymezené mantinely. Předně, základním rámcem pro sexuální život je manželství a rodina. Islámské právo (fiqh) přísně trestá smilstvo (zináʼ), tedy jak předmanželský, tak i mimomanželský styk. V případě cizoložství ženatých mužů nebo vdaných žen se jedná o trest ukamenování (dodnes praktikovaný v některých muslimských zemích, jako je Saúdská Arábie aj.), v případě předmanželského styku se trest „omezuje“ na bičování (případně vyhnanství). V minulosti mohl muž obcovat rovněž se svými konkubínami z řad otrokyní (otroci a otroctví), což však bylo zrušením otroctví de jure znemožněno (de facto se tato praxe stále udržuje v těch nejzaostalejších oblastech „islámského světa“, např. v Mauretánii či v částech Súdánu). Muž smí legálně mít až čtyři manželky, pokud, jak muslimští vykladači zdůrazňují, je dokáže všechny stejně zabezpečit, a to jak hmotně, tak i citově. U šíitů (šíʻa) je možné uzavírat též tzv. dočasné manželství (zawádž al-mutʻa, což doslova značí „sňatek z rozkoše“), čímž se však v minulosti de facto často jen legalizovala prostituce. I v rámci manželství islámské právo vymezuje dovolené a zakázané; pohlavní styk je zapovězen během období menstruace, čtyřicet dní po porodu a též během ramadánového půstu (pouze přes den) a v době poutě do Mekky (ve dne i v noci). Žena nesmí mít pohlavní styk ani tři měsíce od rozvodu, aby bylo možno jednoznačně určit otcovství. Jednotlivé právní školy (madhhab) se různí, pokud jde o povolené a zakázané formy sexuálního styku (a této oblíbené tematice se věnuje řada fatew, které se věnují jak orálním, tak i análním a jiným praktikám). Pokud jde o homosexualitu, tu islámské právo odsuzuje a trestá, avšak praxe v jednotlivých muslimskách zemích se rozchází. Zatímco někde (Saúdská Arábie, Írán, Súdán aj.) čelí gayové a lesby skutečně hrozbě trestu smrti, jinde (Tunisko, Turecko, Egypt apod.) je homosexualita de facto tolerována, byť nahlas veřejně odsuzována. V časech středověku však mužská homosexualita byla většinou nejen v praxi tolerována, nýbrž (jak nám dokládá řada konkrétních příkladů z dobového písemnictví) mnohými známými osobnostmi dokonce zcela nepokrytě preferována.

Dále k tématu

  • ʻAbd Al-ʻAzím, Šaríf. Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: Mýtus a realita. Praha: Ústředí muslimských obcí, 2010;
  • Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
  • Bellinger, Gerhard J. Sexualita v náboženstvích světa. Přel. Karel Urianek. Praha: Academia, 1998;
  • El-Hassan, M. „Vztah islámu k rodině, k manželství a k plodnosti.“ Demografie 40, č. 2 (1998) 120–125;
  • Chadima, Martin. Dějiny erotiky a sexuality v náboženství. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009;
  • Mendel, Miloš, a kol. Islám: Ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002;
  • Mendel, Miloš. Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu. Praha: Dingir, 2015;
  • Rovenský, Jan, a kol. Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě. Praha: Filosofia, 2018;
  • Tureček, Břetislav. Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. Praha: Knižní klub, 2007.

Bronislav Ostřanský

Viz též: sexualita (JKI-I)