blasfémie (Islam)
blasfémie – rouhání se, čili urážka Boha (Alláh) a jeho proroka Muhammada. Mohou se jej dopouštět jak nepřátelé islámu z řad nevěřících (káfir, pl.: kuffár) ze zemí dár al-harb (doslova: „příbytek války“), tak také muslimští odpadlíci (murtadd), či stoupenci různých kacířských odchylek (zandaqa). Arabské odpovídající slovní spojení sabb Alláh, případně sabb ʻalá Alláh, se ovšem nevyskytuje příliš často, a proto se setkáváme rovněž s pojmy laʻn (proklínání) nebo šatm (nadávání, ostouzení). Ve středověku patřilo obvinění z blasfémie k běžnému arzenálu teologicko-právních (teologie) i zcela praktických mocenských polemik. V současnosti se jedná o velice citlivé téma, jež se zejména v posledních letech stává předmětem teoretických rozborů a zamyšlení ze strany mnoha významných islámských učenců (ʻulamáʼ). Za projev blasfémie se totiž nepokládá pouze rouhání se Bohu (to ostatně nebylo a není příliš časté) a urážení, znevažování či přímo zesměšňování proroka Muhammada a jeho poslání, ale také řada dalších skutků, jako jsou kupříkladu odhození Koránu do odpadků, případně jiný způsob jeho znečištění či znevážení, jako např. spálení, poplivání či vytrhávání jeho stránek. Těmto otázkám se věnují mj. mnohé moderní fatwy. Za projev blasfémie může být (při „správné“ interpretaci považováno také neuctivé zobrazování islámu v podání neislámských (ale též muslimských) intelektuálů a především umělců (které jen v posledních několika málo letech vyvolaly řadu „mediálních smrští“). Klasické islámské právo (fiqh) důsledně rozlišuje mezi blasfémií muslima rovnající se odpadlictví (irtidád) a blasfémií jinověrce (ahl al-kitáb) sankcionovanou v souladu s předpisy šaríʻy vůči jinověrcům.
Dále k tématu
- Boušek, Daniel. Polemika islámu s judaismem a hebrejskou biblí ve středověku: Ibn Hazm a Samawʼal al-Maghribí. Praha: Academia, 2013;
- Tureček, Břetislav. Světla a stíny islámu: Drama Blízkého východu a sonda do duší jeho obyvatel. Praha: Knižní klub, 2007.