vihára (Buddh)

vihára [vihāra] – klášter, původně shluk prostých chýší (kutí, kutiká) v nějakém háji, později už to byly zděné budovy. Süan-cang odhadoval, že v době jeho putování v první polovině 7. století bylo v Indii na pět tisíc klášterů, zvaných též sangháráma, a mnohdy se rozkládaly na ploše několika hektarů. Jak ukazují vykopávky a různé náznaky v textech, lze oprávněně soudit, že buddhistická obec měla velkou moc nejen duchovní, leč i světskou, a to politickou i ekonomickou. To lze snadno vysvětlit. Mniši žili život velmi skromný a nenáročný. Mezi laiky byli však lidé úspěšní a bohatí, jejichž hlavní povinností k řádu bylo hmotně zajištovat existenci mnichů a klášterů a dávat obci mnišské dary (dána). Mnichové to všechno nemohli ani spotřebovat, nebyli s to to utratit, protože neměli za co. Jídlo si vyžebrávali a i jinak byly jejich nároky minimální. Majetek se tedy v klášteřích neustále hromadil. S mírnou nadsázkou lze říci, že od prvních staletí našeho letopočtu působily buddhistické kláštery jako první bankovní společnosti v Indii, protože poskytovaly finanční půjčky a peníze se jim vrátily i s úrokem. Velké mnišské obce držely v majetku nejen rozsáhlé klášterní budovy a přilehlé pozemky, nýbrž i jiný majetek, šperky, mince, drahocenné předměty, polnosti, rýžoviště, zahrady, ba i celé vesnice se vším všudy; stáda dobytka a bravu, nevolníky a otroky, zkrátka všechno to, čeho mnišská obec nabyla během času. Udržování a správa toho všeho si ovšem vyžádaly změnu struktury obce, její administrativní rozvoj směrem k hospodářské prosperitě. Funkce se množily. V klášteře už nebyl jen opat představený (san. mahásthavira, pál. maháthéra), učitelé (san. upádhjája, pál. upadždžhája) a Mistři (san. áčárja, pál. áčarija) jako v původní obci, nýbrž i hospodářští správci, účetní, pokladníci, vedoucí odborů aj. Vrchní administrativní správu vykonával „klášterní pán“ (san. vihárasvámin, pál. vihárasámin). Nad výstavbou a údržbou budov bděl stavitel (san. navakarmika, pál. navakammika) a mimoklášterní jednání a styky vedl a zařizoval agent (san. vaijávrtjaka, véjávaččaka); to všechno mohli být i laici (upásaka). Zásada, že mnich se nesmí dotknout peněz ani vzácných kovů, byla stále přísně dodržována, a proto bylo nutno zaměstnávat laiky, kteří v zájmu kláštera a za řízení a dohledu příslušných mnichů prováděli obchodní transakce, nakupovali a prodávali, pronajímali klášterní pozemky a polnosti, a neustále tak rozmnožovali klášterní jmění.

Vladimír Miltner

Viz též: čaitja, mandira, stúpa