dialog mezináboženský (JKI-K): Porovnání verzí

imported>ZRN
(import JKI a Hind)
 
imported>ZRN
(přidán Slovník buddhismu)
(Žádný rozdíl)

Verze z 24. 10. 2024, 18:08

dialog mezináboženský V obecném smyslu mírová forma kontaktu mezi různými náboženstvími, příp. odlišnými proudy uvnitř jedné náb. kultury, jehož smyslem je tvorba podmínek pro vzájemnou toleranci, koexistenci a pro předcházení násilnému impaktu. D.m. (který mohl historicky mít podobu rovněž mezikulturního dialogu) předpokládá dostatečnou znalost cizích náboženství a kultur, z níž plyne mj. vědomí o vlastní dějinné podmíněnosti a kulturní relativitě; akceptování dialogické pozice vylučuje universalistické nároky na výlučné držení náb. pravdy a znemožňuje myšlenku jednoho „pravého“ náboženství; pokud se na ní setrvává, nejde o dialog, ale o skryté formy misionářství. Rezignace na výlučnost vlastní pravdy je ztotožňována se ztrátou kulturně-náb. identity, rozkladem systémů hodnot a posílením libovůle v mravně-normativní oblasti. Tyto námitky jsou oprávněné pouze v případě nekritického přejímání postojů a hodnot jiných náboženství, které může obsahovat tendence k naivnímu, emocionálně a intuitivně založenému synkretismu (typickému spíše pro tzv. nová náb. hnutí, např. pro New Age, než pro tradiční náboženství). Naproti tomu kritický dialog analyzuje jednotlivé náb. životní formy, obrazy světa, významy, způsoby vnitřní i vnější komunikace a vztahy k ostatním náb. kulturám, a teprve na základě takové analýzy, která se nutně týká i vlastního náboženství, rozvíjí ty formy kontaktu, jež dovolují náboženstvím, aby si zachovala autenticitu a přitom se spolupodílela na utváření vzájemně civilizovanějších vztahů. Zákl. obtíž d.m. spočívá ale v akceptování kritických a sebekritických výsledků této analýzy a v ochotě daných náboženství ke změně vlastních postojů; mezi velkými monoteistickými náboženstvími (zejm. mezi křesťanstvím a islámem) je tak dialog sice principiálně možný, reálně však nejobtížnější a co do výsledků nejméně přínosný. Vyžaduje totiž, aby se žádné náboženství nevzdalo své identity, ale zároveň nenárokovalo svůj monopol, absolutnost a ani nadřazenost, což je ovšem nárok, jenž tvoří součást identity jak křesťanství, tak islámu. V důsledku pak zůstává d.m. více na úrovni výzev, proklamací a projektů (např. výzva k novému náb. étosu H. Künga), praktické výsledky a pokrok v aktivním soužití náboženství jsou ale minimální.

Břetislav Horyna