realismus (JKI-K)

realismus (z lat. res – věc, předmět, skutečnost) Postoj ve sporu o universalia, který je však třeba odlišovat od r. v obecném smyslu, jímž se rozumí nauka o poznání, dle níž to, co je obsahem poznání, odpovídá buď zcela nebo částečně, nebo za jistých kognitivních předpokladů objektivně existující realitě (v tomto kontextu se rozlišuje mezi naivním a kritickým r.). R. v užším smyslu jako postoj ve sporu o universalia (či přesněji jako r. scholastiky) je názor, že obecné pojmy (universalia) existují nezávisle na lidském rozumu nebo že jim něco mimo intencionální sféru adekvátním způsobem odpovídá. Rozlišuje se mezi krajním a umírněným r.: dle krajního r. existují universalia před věcmi (ante rem) jako ideje reálně existujících jednotlivin. Naopak umírněný r. tvrdí, že universalia existují ve věcech (in re) jako jejich druhové určení. Zvl. formou r. je tzv. trimodiální r., dle něhož existují universalia trojím způsobem: jako ideje v Bohu (pravzory všech věcí), jako esence ve věcech a jako pojmy v lidské mysli, uchopující tyto esence. Tato koncepce se objevuje u arab. filosofů al-Farábího a Avicenny (Ibn-Síná), ve scholastice u Alberta Velikého a Tomáše Akvinského. Základem krajního r. je Platonova nauka o idejích, které reprezentují věčné, trvalé a pravdivé. Jednotlivé věci či fenomény hmotného světa existují a jsou něčím skutečným jenom potud, pokud participují na své ideji, jež je jejich ideálním pravzorem. Východiskem umírněných realistů byla Aristotelova domněnka, skutečně existují jen jednotliviny, avšak v nich je přítomno i obecné, což umožňuje, aby jednotlivé věci byly uchopeny obecnými pojmy. Ke krajním realistům lze počítat J. S. Eriugenu, Anselma z Canterbury, chartreskou školu. Umírněný r. zastával Albert Veliký, Tomáš Akvinský, tomisté, J. Duns Scotus. Na pražské univerzitě byl r. pod vlivem J. Viklefa hájen čes. mistry, něm. většina se přiklonila k nominalismu.

Břetislav Horyna