Anselm z Canterbury (JKI-K)

Anselm z Canterbury (kol. 1033-1109) Pův. it. teolog a filosof, který působil ve Francii a Anglii, benediktin (kol. 1060), opat kláštera v Becu, od 1093 arcibiskup v Canterbury, stoupenec reforem papeže Řehoře VII., pro něž se dostal do sporů s angl. panovníky (dohoda uzavřena 1107). Rozpracoval věd. metodu navazující na Augustina a podřízenou pojetí teologie jako „intellectus fidei“ (nahlédnutí víry): víra hledá rozumové nahlédnutí, důsledněji aplikuje rozum, aby dosáhla svého vlastního systematického objasnění. Svým programem „credo ut intelligam“ se A. stal otcem scholastiky. Rozlišil mezi dvěma sférami víry, subjektivní („fides qua“ neboli osobní akt víry) a objektivní („fides quae“ neboli obsah víry). Obsahy víry nejsou pouze axiomy, jež by měly být zkoumány s věd. odstupem, ale samo myšlení obsahů víry musí mít kvalitu vnitřní, osobní víry. Člověk je tudíž povolán k tomu, aby pochopil, čemu věří, rozumové nahlédnutí je však zase možné jen z víry, která je božím darem. Není to však vztah podřízenosti: proces nahlédnutí víry má zásadně postupovat „sola ratione“, čistým rozumem a s nutnými důvody, bez autority Písma. V metodicky nejdůležitějším spise Proslogion (Fides quaerens intellectum, čes. 1990) rozvinul A. rozumový argument o existenci Boha, který I. Kant mylně označil za ontologický důkaz (důkazy boží existence). Zavedl zde pojem Boha, „aliquid quo nihil maius cogitari possit“ (to, nad co nic většího nelze myslet), jímž chtěl vyjádřit absolutní transcendenci Boha; tento pojem není nijak spojen s vírou. Naproti tradici, která takový pojem Boha znala (Cicero, Augustinus, Boëthius), je nový A. racionální výklad: nad co nelze myslet nic většího, nemůže být jen v rozumu, protože to, co skutečně existuje, by bylo větší – tudíž by toto myšlené nemohlo být tím, nad co nelze myslet nic většího, a proto musí také existovat (to, nad co nic většího nelze myslet, je tedy tak pravdivě, že ani není možné myslet, že to není). A. argument vyvolal diskusi, která sahá od jeho současníka Gaunilona přes Tomáše Akvinského, Bonaventuru až do současnosti (K. Barth, K. Jaspers, H. Rombach, ad.). Ve sporu o universalia stál A. na straně realismu. Hl. díla: Epistola de incarnatione verbi; Cur deus homo; De grammatico; De libertate arbitrii; De casu diaboli; De veritate; De conceptu virginali et de originali peccato; Monologion; De processione spiritus sancti.

Břetislav Horyna