ismá‘ílíja (JKI-I): Porovnání verzí
imported>ZRN (import JKI a Hind) |
imported>ZRN (odkazy do Slovníku islámu) |
||
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<span id="entry">ismá‘ílíja</span> Extrémistická odnož [[ší‘a (JKI-I)|ší‘y]]. Vznikla jako důsledek sporu o osobu [[imám (JKI-I)|imáma]], který v 8. stol. vedl k rozkolu. Šestý imám Dža‘far as-Sádik ([[isná ašaríja (JKI-I)|isná ašaríja]]) stanovil za svého nástupce a 7. imáma mladšího ze svých synů, Músu al-Kázima (z. 799), a nikoli staršího Ismá‘íla. Tato linie (zvaná též músávíja) pokračovala dále ke 12. imámovi Muhammmadovi al-Mahdímu (z. 873), který byl podle hl. proudu ší‘y posledním veřejně působícím imámem, který posléze odešel do skrytu ([[ghajba (JKI-I)|ghajba]]). Toto rozhodnutí bylo přijato větší částí stoupenců ší‘y. Starší Ismá‘íl přenesl titul 7. imáma na svého syna Muhammada. Jeho stoupenci, rozhořčení Dža‘farovým rozhodnutím, považovali Ismá‘íla za právoplatného sedmého a zároveň posledního veřejně působícího imáma. Proto je tato odnož ší‘y rovněž nazývána sab‘íja (sedmíci). Pro i. je typický radikalismus provázený soustavnou agresivní propagandou (da‘wa, [[výzva ke konverzi (JKI-I)|výzva ke konverzi]]) a sklon konspirativně ovlivňovat polit. dění [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]]. I. se uplatnila za dynastie [[Fátimovci (JKI-I)|Fátimovců]] v sev. Africe a v Egyptě (909-1171). Řídila se učením o imámátu, práv. systém v zásadě odpovídal ší'itskému dža‘farovskému [[mazhab (JKI-I)|mazhabu]]. Islám však spíše přizpůsobovala svým potřebám. Výklad dogmatu se členil do stupňů, z nichž jen některé byly určeny širšímu okruhu věřících ([[bátin (JKI-I)|bátin]], záhir). Učení i. je eklektické, během 9. a 10. stol. do sebe vstřebalo mnoho vnějších vlivů (z novoplatonismu, indických zdrojů a pythagorejské symboliky čísel). Polit. ambice se projevily agresivitou [[karmaté (JKI-I)|karmatů]], [[asasínové (JKI-I)|asasínů]] a dalších [[ghulát (JKI-I)|ghulát]]. Do moderní doby se udrželi [[alawité (JKI-I)|alawité]] (nusajríja), kteří se stejně jako [[drúzové (JKI-I)|drúzové]] prosadili na polit. scéně v Sýrii, Libanonu a Izraeli. Obě tyto sekty se od i. oddělily už ve středověku a vyvinuly vlastní učení i organizační struktury, jež mají s normativním islámem málo společného. Ismá‘ílovi jako svému imámovi zůstávají věrni [[chodžové (JKI-I)|chodžové]] a další přívrženci rodiny [[Aga Chán (JKI-I)|Aga Chána]], kteří museli v 18. stol. za kádžárovského šáha Muhammada opustit Írán a trvale sídlí v Indii (hl. Bombaj), Sýrii, Libanonu a vých. Africe (Keňa, Tanzánie). |
<span id="entry">ismá‘ílíja</span> Extrémistická odnož [[ší‘a (JKI-I)|ší‘y]]. Vznikla jako důsledek sporu o osobu [[imám (JKI-I)|imáma]], který v 8. stol. vedl k rozkolu. Šestý imám Dža‘far as-Sádik ([[isná ašaríja (JKI-I)|isná ašaríja]]) stanovil za svého nástupce a 7. imáma mladšího ze svých synů, Músu al-Kázima (z. 799), a nikoli staršího Ismá‘íla. Tato linie (zvaná též músávíja) pokračovala dále ke 12. imámovi Muhammmadovi al-Mahdímu (z. 873), který byl podle hl. proudu ší‘y posledním veřejně působícím imámem, který posléze odešel do skrytu ([[ghajba (JKI-I)|ghajba]]). Toto rozhodnutí bylo přijato větší částí stoupenců ší‘y. Starší Ismá‘íl přenesl titul 7. imáma na svého syna Muhammada. Jeho stoupenci, rozhořčení Dža‘farovým rozhodnutím, považovali Ismá‘íla za právoplatného sedmého a zároveň posledního veřejně působícího imáma. Proto je tato odnož ší‘y rovněž nazývána sab‘íja (sedmíci). Pro i. je typický radikalismus provázený soustavnou agresivní propagandou (da‘wa, [[výzva ke konverzi (JKI-I)|výzva ke konverzi]]) a sklon konspirativně ovlivňovat polit. dění [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]]. I. se uplatnila za dynastie [[Fátimovci (JKI-I)|Fátimovců]] v sev. Africe a v Egyptě (909-1171). Řídila se učením o imámátu, práv. systém v zásadě odpovídal ší'itskému dža‘farovskému [[mazhab (JKI-I)|mazhabu]]. Islám však spíše přizpůsobovala svým potřebám. Výklad dogmatu se členil do stupňů, z nichž jen některé byly určeny širšímu okruhu věřících ([[bátin (JKI-I)|bátin]], záhir). Učení i. je eklektické, během 9. a 10. stol. do sebe vstřebalo mnoho vnějších vlivů (z novoplatonismu, indických zdrojů a pythagorejské symboliky čísel). Polit. ambice se projevily agresivitou [[karmaté (JKI-I)|karmatů]], [[asasínové (JKI-I)|asasínů]] a dalších [[ghulát (JKI-I)|ghulát]]. Do moderní doby se udrželi [[alawité (JKI-I)|alawité]] (nusajríja), kteří se stejně jako [[drúzové (JKI-I)|drúzové]] prosadili na polit. scéně v Sýrii, Libanonu a Izraeli. Obě tyto sekty se od i. oddělily už ve středověku a vyvinuly vlastní učení i organizační struktury, jež mají s normativním islámem málo společného. Ismá‘ílovi jako svému imámovi zůstávají věrni [[chodžové (JKI-I)|chodžové]] a další přívrženci rodiny [[Aga Chán (JKI-I)|Aga Chána]], kteří museli v 18. stol. za kádžárovského šáha Muhammada opustit Írán a trvale sídlí v Indii (hl. Bombaj), Sýrii, Libanonu a vých. Africe (Keňa, Tanzánie). |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]'' |
| + | |||
| + | <span class="section_title">Viz též:</span> [[ismáʻílíja (Islam)|ismáʻílíja (Islam)]]<br /> |
||
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]] |
[[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]] |
||
[[Kategorie:JKI/Islám]] |
[[Kategorie:JKI/Islám]] |
||
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 22:37
ismá‘ílíja Extrémistická odnož ší‘y. Vznikla jako důsledek sporu o osobu imáma, který v 8. stol. vedl k rozkolu. Šestý imám Dža‘far as-Sádik (isná ašaríja) stanovil za svého nástupce a 7. imáma mladšího ze svých synů, Músu al-Kázima (z. 799), a nikoli staršího Ismá‘íla. Tato linie (zvaná též músávíja) pokračovala dále ke 12. imámovi Muhammmadovi al-Mahdímu (z. 873), který byl podle hl. proudu ší‘y posledním veřejně působícím imámem, který posléze odešel do skrytu (ghajba). Toto rozhodnutí bylo přijato větší částí stoupenců ší‘y. Starší Ismá‘íl přenesl titul 7. imáma na svého syna Muhammada. Jeho stoupenci, rozhořčení Dža‘farovým rozhodnutím, považovali Ismá‘íla za právoplatného sedmého a zároveň posledního veřejně působícího imáma. Proto je tato odnož ší‘y rovněž nazývána sab‘íja (sedmíci). Pro i. je typický radikalismus provázený soustavnou agresivní propagandou (da‘wa, výzva ke konverzi) a sklon konspirativně ovlivňovat polit. dění chalífátu. I. se uplatnila za dynastie Fátimovců v sev. Africe a v Egyptě (909-1171). Řídila se učením o imámátu, práv. systém v zásadě odpovídal ší'itskému dža‘farovskému mazhabu. Islám však spíše přizpůsobovala svým potřebám. Výklad dogmatu se členil do stupňů, z nichž jen některé byly určeny širšímu okruhu věřících (bátin, záhir). Učení i. je eklektické, během 9. a 10. stol. do sebe vstřebalo mnoho vnějších vlivů (z novoplatonismu, indických zdrojů a pythagorejské symboliky čísel). Polit. ambice se projevily agresivitou karmatů, asasínů a dalších ghulát. Do moderní doby se udrželi alawité (nusajríja), kteří se stejně jako drúzové prosadili na polit. scéně v Sýrii, Libanonu a Izraeli. Obě tyto sekty se od i. oddělily už ve středověku a vyvinuly vlastní učení i organizační struktury, jež mají s normativním islámem málo společného. Ismá‘ílovi jako svému imámovi zůstávají věrni chodžové a další přívrženci rodiny Aga Chána, kteří museli v 18. stol. za kádžárovského šáha Muhammada opustit Írán a trvale sídlí v Indii (hl. Bombaj), Sýrii, Libanonu a vých. Africe (Keňa, Tanzánie).
Viz též: ismáʻílíja (Islam)