imám (JKI-I)
imám (arab. stojící v čele) Pův. ten, který vede karavanu, v přeneseném smyslu morální vzor; v tom významu i v koránu. V náb. praxi ten, který vede společnou modlitbu v mešitě nebo kdekoli na rituálně čistém místě. Teoreticky může funkci vykonávat kterýkoli zbožný muslim znalý rituálu, bez ohledu na povolání a kvalifikaci. Tak je chápán i. v sunnitském islámu (sunna). Prvním i. muslim. obce věřících byl Muhammad, ačkoli v koránské tradici již v této roli vystupovali i předešlí proroci (korán 2: 124, 46: 12 aj.). Po Muhammadovi, podle sunnitské tradice, jsou i. jeho nástupci, chalífové. Obsah pojmu i., jak je uváděn v koránu, měl však rozhodující vliv na teorii a praxi vztahu islámu a moci. Zde je původ instituce imámátu jakožto nejvyššího duch. vedení obce. Různost názorů na otázky moci a oprávněnost jejího uplatňování rozdělily ummu na řadu směrů (sunna, ší‘a, cháridža aj.). Ší‘itské dogma vychází z představy, že i po uzavření řady proroků Muhammadem pokračuje božské vedení obce prostřednictvím i. z rodu čtvrtého chalífy Alího Ibn Abí Táliba, jenž stav Bohem vyvoleného smrtelníka přejal od Muhammada. Prvním i. je proto pro ší‘ity Alí. I. jako „nejlepší z lidí“ má v ší‘itském pojetí všechny kvality proroka, až na samo proroctví (arab. nubuwwa), neboť i. již nepřijímá a nezvěstuje nová zjevení.