exil (JKI-J)

exil (též babylónské zajetí) Označení nedobrovolného přesídlení velké části obyvatelstva Judského království, k němuž došlo v 6. stol. př.n.l. v důsledku konfliktu s Babylóňany. Egypťany dosazený judský král Jójákím odmítl platit Babylónii tradiční poplatek, a tak babylónské vojsko dobylo Jeruzalém. Po smrti krále Jójákíma byl do zajetí 597 př.n.l. odveden jeho nástupce Jójákím s rodinou a příslušníky horních judských vrstev. Jeruzalém však nebyl zničen a babylónský král Nabukadnezar II. (604-562 př.n.l.) dosadil jako svého vazala Jójákímova strýce Sidkijáše. Za něho však vypuklo nové povstání proti babylónské nadvládě, Jeruzalém byl 587-586 př.n.l. znovu dobyt a vypálen, chrám rozbořen a značná část obyvatel Judska odvlečena do vyhnanství. Místodržícím v Judsku byl jmenován Gedaljáš, který však byl nedlouho poté zavražděn. V e. si vyhnanci udrželi vlastní soc. strukturu a vlastní vedení a chrámový kult nahradili novým typem bohoslužby, jejíž prvky nezanikly ani po návratu části vyhnanců do vlasti. K nim patří především pravidelná shromáždění s novou duch. náplní zahrnující útěšná slova proroků a předčítání textů, z nichž se některé později staly součástí kánonu hebr. bible. Poté, co perský král Kýros II. 539 př.n.l. dobyl Babylón a následujícího roku povolil obnovu chrámu v Jeruzalémě, část exulantů se postupně navrátila do Judska.

Bedřich Nosek