kánon (JKI-J)
kánon (z řec. kanón – hůlka, měřítko, pravidlo) Autoritativní soubor posvátných textů, v judaismu totožný s biblí. Kanonizace bibl. textu představovala komplikovaný a dlouhodobý proces, jehož počátky spadají do raně poexilního období. V 5. stol. př.n.l. byl zřejmě ustálen zákl. text Tóry, patrně v souvislosti s normativní činností Ezdráše a Nehemjáše (srov. Neh 8, 1-11). Již ve 3. stol. př.n.l. byla Tóra přeložena v Alexandrii do řečtiny a stala se základem pozdější Septuaginty, označované někdy nepřesně jako řecký k. Existenci dvou dalších bibl. souborů dokládají až koncem 2. stol. př.n.l. zmínky v předmluvě k řec. překladu Sírachovce (prolog 1-25), které však výslovně uvádějí pouze Proroky (Nevi’im), zatímco Spisy (Ktuvim) jsou vymezeny dosud neurčitě jako „ostatní knihy“. Definitivní podobu získal k. až 90-100 v žid. akademii v Javne, kam bylo přeneseno centrum vzdělanosti po pádu Jeruzaléma. Výběr kanonických knih nepochybně uspíšilo zničení jeruzalémského chrámu, které otřáslo tradičními základy žid. identity. Vymezení tohoto tzv. palestinského k. a oddělení ostatních spisů jako apokryfů mělo pro hledání nového těžiště zásadní význam.
Viz též: kánon (JKI-K)