arianismus (JKI-K)

arianismus Učení alexandrijského kněze Areia (260-336). Areiovou interpretací vztahu mezi Otcem a Synem v božské Trojici vrcholí pokus teologie 3. stol. vyložit kř. Trojici fil. kategoriemi novoplatonismu (Órigenés). Bůh Otec je pro Areia jediný, věčný, nezrozený počátek všeho. Syn jako Logos z něho zrozený představuje mezistupeň mezi Bohem a stvořením; je především universálním kosmickým prostředníkem, a to i při svém vtělení (kenósis), chápaném jako součást vývoje universa. Účast na božství získává Syn na základě své svobody obrácené k dobru a Bohem od počátku předvídané. – Nepokoje vyvolané Areiovým učením se rozhodl císař Konstantin I. řešit svoláním ekum. koncilu do Nikaje (325), který pro popis vztahu Syna k Otci prosadil výraz homoúsios (řec. téže podstaty, soupodstatný). Areios byl uvržen do klatby a odsouzen k exilu. Vých. teologové blízcí a. (Eusebios z Kaisareje, Eusebios z Nikomédie) viděli ve výrazu homoúsios nebezpečí, že jednota božské podstaty (hypostaze) pohltí rozdíl božských osob; většina z nich nebyla ochotna přistoupit na nikajskou formulaci a vznikaly i terminologické neshody: záp. teologové v návaznosti na Tertulliana hovořili o jediné božské podstatě (hypostazi); vých. teologové vycházející z Origena trvali na třech božských hypostazích. Synody v Rimini (359), Seleukii (360) a Konstantinopoli (360) stavěly proti nikajskému homoúsios (Syn je téže podstaty s Otcem) umírněnou ariánskou formulaci homoios (řec. podobný). Zároveň se ovšem vymezují proti novoarianismu, jak jej s užitím aristotelské logiky rozvinuli Aetios z Antiocheje (z. 366) a jeho žák Eunomios (z. 392): Co se nazývá různými jmény, je svou podstatou rozdílné, a naopak, tzn. označení nezrozený (Otec) a zrozený (Syn) prozrazují různou podstatu. Otec nesdílí se Synem podstatu, nýbrž jen tvůrčí moc, Duch není božské povahy.

Koncem 4. stol. dochází k terminologickému dorozumění mezi vých. a záp. teology. Zejm. třem velkým teologům Basiliovi Velikému, Řehořovi z Nyssy a Řehořovi z Nazianzu (kappadocká škola, patristika) se podařilo nalézt vhodnou formulaci pro popis božské Trojice („jediná podstata ve třech hypostazích čili osobách“; řec. mia úsia – treis hypostaseis; lat. una substantia – tres personae), slučitelnou s tertullianskou i órigenovskou tradicí. Zároveň se tím vyvrátilo učení části ariánských teologů popírajících božství Ducha sv. („pneumatomachové“). Ekum. koncil v Konstantinopoli (381) potvrdil kappadocké řešení a následné edikty císaře Theodosia zakázaly ariánství jakéhokoli typu. Na Západě byl umírněný a. vlivný zejm. v sev. Itálii (do 374) a v Illýrii (do 381), svým strohým biblismem však málo připomínal vých. novoplatonské ariánské spekulace. Pozdní květ vydal a. díky Vulfilově misii mezi germánskými kmeny (4. stol.), které teprve během 6. a 7. stol. přijaly řím. křesťanství.

Viz též: nikajsko-konstantinopolské vyznání víry

Lenka Karfíková