politická teologie (JKI-K)

politická teologie Teol. reflexe vztahů, v nichž teologie a náboženství (zvl. křesťanství) vstupují do politiky, tzn. mají polit.-ideologické a polit.-praktické důsledky. Název p.t. je odvozený z řec. filosofie; stoikové znali tzv. theologia politike, jíž rozuměli výklad tradičních náboženství, pokud je jejich znalost nezbytná pro blaho obce. V kř. teologii se pojem poprvé objevuje v Tertullianově díle Ad nationes (II, 1-9), kde je p.t. kritizována, stejně jako u círk. historika Eusebia. Obsáhleji zmiňuje p.t. Augustinus (De civitate Dei, VI, 5). V nové souvislosti se objevuje až v moderně: stoupenci náb. filosofie K. Marxe užívali tento termín pro označení teol. postojů, které napomáhaly konzervovat stávající společ.-polit. poměry a vázaly se na sekulární polit. moc. Pozitivně uchopil p.t. teoretik práva a filosof Carl Schmitt (Politische Theologie, 1922), který pod tímto názvem rozvinul teorii státní suverenity. Do teologie se vrátila nová p.t. v 60. letech 20. stol., v katolicismu zásluhou J. B. Metze, v protestantismu J. Moltmanna a D. Sölleové. Společným znakem je snaha osvobodit křesťanství od zátěže konzervativní círk. politiky a dosáhnout nového vztahu mezi církvemi a světem, který by se vyznačoval polit. liberalismem, ekumenismem a polit. opcí pro utlačované a chudé. Ve svých cílech se p.t. soudobých teologů zčásti překrývá s teologií osvobození.

Břetislav Horyna