nikajsko-konstantinopolské vyznání víry (JKI-K)
nikajsko-konstantinopolské vyznání víry Vedle apoštolského vyznání víry zákl. závazná formulace kř. víry, definovaná na dvou prvých ekum. koncilech, v Nikaji (325) a Konstantinopoli (381). Text vyznání se člení podle tří osob božské Trojice: Bůh Otec je původcem veškerého stvoření. Syn z Otce zrozený mimo čas, téže božské podstaty jako Otec (homoúsios), vstoupil pro naši spásu do lidských dějin jako člověk, zrozený působením Ducha sv. z panenské lidské matky; vytrpěl smrt na kříži, třetího dne vstal z mrtvých a vrátil se k Otci, na konci dějin znovu přijde jako Soudce. Duch sv., vycházející z Otce (a ze Syna či skrze Syna; filioque), je v božství roven Otci a Synu, působí ve světě. V závěru připomíná n.-k.v.v. církev jako místo této víry, křest na odpuštění hříchů a naději věčného života; bibl. poselství interpretuje v polemice proti arianismu, zdůrazňuje zejm. rovnost mezi Otcem a Synem (koncil v Nikaji) a božství Ducha sv. (koncil v Konstantinopoli). Vyznání tvoří základ pozdějšího vývoje kř. věrouky a dodnes se užívá v kř. bohoslužbě.