smlouva (JKI-J)
smlouva (hebr. brit) Formálně ustavený vztah, z něhož vyplývají vzájemné povinnosti a závazky; v náb. smyslu především svazek mezi Jahvem a jeho lidem. Na půdorysu Tóry iniciuje Jahve celkem tři zásadní s.: Po skončení potopy uzavřel s. s Noem a jeho syny, v níž jim a všemu zachráněnému tvorstvu přislíbil, že se již nikdy neuchýlí k takovému trestu. Znamením této universální s. se stala duha (Gn 8, 8-17). Další, dvojitou s. uzavřel Jahve s Abramem, kterému nejprve přislíbil zemi Kanaán (Gn 15, 7-21) a poté hojnost potomstva (Gn 17). Závažnost s. byla zdůrazněna tím, že Abram přijal nové jméno Abraham; jejím zavazujícím znamením se stala obřízka (hebr. brit mila – dosl. smlouva obřízky). Třetí s. byla uzavřena s lidem Izraele na Sínaji prostřednictvím Mojžíše (Ex 19, 5; 24, 1-8). Její význam je rozhodující, neboť na tomto smluvním základě byla Izraeli zjevena Tóra, koncentrovaná v Desateru (Ex 20, 1-17; Dt 5, 6-21). Samotná struktura Desatera i souvisejících smluvních textů (Ex 19-24, Dt 1-11) vedla některé badatele k promýšlení možných předloh v práv. textech okolních státních útvarů, zejm. v chetitských vazalských s. Přes určité analogie se však nepodařilo přímou závislost prokázat. Starobylou podobu uzavírání s. zachycuje Gn 15, 7-21, kde Abram i Jahve (v podobě ohnivé pochodně) procházejí mezi rozseknutými těly zvířecích obětí.
Viz též: smlouva (JKI-K), smlouva (JKI-I)