Guardini, Romano (JKI-K)
Guardini, Romano (1885-1968) Něm. teolog, představitel kat. existencialismu. Po studiu teologie na univerzitě v Tübingenu byl 1910 vysvěcen na kněze. Inspirován liturgií benediktinského opatství v Beuronu (benediktini) sepsal spis Vom Geist der Liturgie (1918), jenž popisuje bohoslužbu jako hru v boží přítomnosti. Ve 20. a 30. letech působil v nár. sdružení kat. mládeže Quickborn a v jeho centru na hradě Rothenfelsu (nedaleko Würzburgu) pravidelně přednášel a kázal (o mši sv., růženci, křížové cestě a posvátných znameních) a při bohoslužbě předjímal některé liturg. reformy druhého vatikánského koncilu (nár. jazyk, umístění oltáře). 1930 se stal prvním kat. teologem na převážně protest. univerzitě v Berlíně, kde z podnětu Maxe Schelera (1874-1928) a Martina Bubera přednášel o životě a díle význ. kř. myslitelů (mezi jeho posluchači byli i Hans Urs von Balthasar a Hannah Arendtová). V době nacismu zdůrazňoval nezastupitelnou roli Ježíše Krista (Herr, 1937); 1939 ho nacisté zbavili profesury a Quickborn rozpustili. Po válce rozvíjel na univerzitách v Tübingenu 1946-1948 a Mnichově (1948-1963) témata christologická i hist.-filosofická a antropologická, soustředěná na otázky konkrétního lidského prožívání spirituálních východisek kř. kultury a kř. postoje ke světu. Hl. díla: Die Bekehrung des Aurelius Augustinus, 1936; Christliches Bewusstsein. Versuche über Pascal, 1934; Der Welt und Person, 1939; Die Offenbarung. Ihr Wesen und ihre Formen, 1940; Freiheit, Gnade, Schicksal, 1948; Das Ende der Neuzeit, 1950. Čes.: O živém Bohu, 1939; O posvátných znameních, 1969, 21992; O modlitbě, 1970; Konec novověku, 1992; O duchu liturgie, 1993, a řada drobnějších pastoračně zaměřených prací.