zjevení (JKI-K)
zjevení Termín, jímž se v teologii označují dějinné nebo existenciální události, jevy a skutečnosti chápané jako sebevyjevování či sebepředstavování Boha člověku. Boží z. jsou často spojena se zaslíbením. Kř. víra vidí v Ježíšově příběhu základní z. boží, z jehož hlediska se ostatní z. (Abraham, Mojžíš, prorok) jeví jako z. částečná. Obsahem z. je Bůh sám, jeho „jméno“, jeho záměry, jeho vůle (spravedlnost). V římkat. věrouce nové doby pojednává o z. božím dogmatická konstituce Dei verbum, přijatá na druhém vatikánském koncilu. V lit. významu se jako z. označuje lit. žánr apokalyptiky, který pomocí vizí líčí naplnění božích zaslíbení, a tím i překonání všech z. přímým zřením Boha, teofanií. V kř. bibli se však prosadily epištoly a evangelia a formu z. má jen jedna, poslední kniha Nového zákona – Zjevení Janovo (apokalypsa). Z. je předmětem vyznání a východiskem teologie.
Viz též: zjevení (JKI-J)