pratítjasamutpáda (Buddh)
pratítjasamutpáda [pratītyasamutpāda], pál. patiččasamuppáda [paṭiccasamuppāda] – doktrína příčinně podmíněného vznikání, pojem, který spolu se čtyřmi ušlechtilými pravdami (san. árjasatja, pál. arijasačča) a s pojetím „neduše“ (san. anátman, pál. anattá) tvoří jádro nauky (san. dharma2, pál. dhamma). V různých školách je tato doktrína tradována poněkud různě, ale vždy platí: „Nastane-li toto, nastane ono; vznikne-li toto, vznikne ono; nenastane-li toto, nenastane ono; zanikne-li toto, zanikne ono.“ Všechny školy se též shodují v zásadě na formulaci dvanácti logicky sřetězených pojmů, z nichž vždy ten předcházející je podmíněnou příčinou následujícího a podmiňuje ho. Jsou to: 1. Nevědomost (san. avidjá, pál. avidždžá). 2. Tvůrčí představy (san. sanskára, pál. sankhára), to jest psychické vlohy, duševní součinitele, volní impulzy. 3. Vědomí (san. vidžňána, pál. viňňána). 4. Pojem a tvar (námarúpa), to jest pojmenování a tělo, osobní individualita. 5. Šestero smyslových oblastí (san. šadájatana, pál. salájatana), to jest pět smyslů a mysl (čitta) a objekty jimi postihované. 6. Styk (san. sparša, pál. phassa), tedy podněty, vjemy. 7. Cítění (védaná), to jest pocitové vzruchy. 8. Žízeň (san. tršná, pál. tanhá), to jest chtíč, touhy a choutky. 9. Lnutí a lpění (upádána). 10. Vznik a bytí (bhava). 11. Zrození či znovuzrození (džáti). 12. Chátrání a smrt (džarámarana). Tyto sřetězené pojmy jsou v nauce symbolizovány jako: 1. slepá žena; 2. hrnčíř; 3. opice; 4. dva ve člunu; 5. dům o šesti oknech; 6. dvojice milenců; 7. šíp v oku; 8. piják; 9. sběrač ovoce; 10. soulož; 11. rodička; 12. spalovač mrtvol. Shledáváme však jistý zřetelný rozpor mezi teorií podmíněného vznikání a čtyřmi ušlechtilými pravdami, třebaže některé termíny jsou totožny. Ve čtyřech ušlechtilých pravdách je základní a prvotní příčinou strastí žízeň, ale v teorii podmíněného vznikání je na počátku sřetězení nevědomost a žízeň se objevuje až na osmém místě před lnutím a lpěním. To je jeden z pádných důkazů živelné nesourodosti v nauce. To samozřejmě cítili i sami buddhisté, a proto se už velmi brzy po Buddhově skonu snažili vykládat teorii podmíněného vznikání jako rozvinutí druhé a třetí ušlechtilé pravdy a uvést všechno v soulad s vírou v převtělování, v koloběh znovuzrozování (sansára), a jak se rozumí samo sebou, i v souvislost se zákonem o spravedlivé odplatě za všechny činy (san. karman, pál. kamma). Teorie podmíněného vznikání je důmyslné vyjádření zákonitého sřetězení příčin a účinků a jejich kauzálních vztahů. Buddhisté všech filozofických škol ji považují za „nejcennější klenot“ všeho Buddhova učení; někteří západní badatelé se však domnívají, že nemá valného významu. Pro hínajánu je podmíněné vznikání samou příčinou strastí (san. duhkha, pál. dukkha), neboť každá věc sestavená (san. sanskrta, pál. sankhata) má svou příčinu a je podmíněna, a tudíž není nadána svou vlastní podstatou; tento názor vedl k popření duše i ego. Mahájána jde dál a skrze tuto sít podmíněných příčin dokazuje neskutečnost všeho bytí. Nágárdžuna1 a jeho škola madhjamaka ztotožňují zákon pratítjasamutpády se svou prázdnotou (san. šúnjatá, pál. suňňatá). Protože podle tohoto zákona jsou všechny věci vzájemně sřetězeny, propojeny a spjaty, a tím pádem každá věc je vlastně průsečíkem vzájemných vztahů, nemohou věci existovat samy o sobě, jsou ovlivňovány, jsou pomíjivé, nemají svou vlastní podstatu a navzájem se sobě připodobňují. Věci tedy neexistují samy o sobě, jsou zbaveny vlastních charakteristických rysů, neboť jsouce jen průsečíkem vzájemných vztahů vlastně vůbec neexistují jako takové. Vidžňánaváda soudí, že jedině správným pochopením pratítjasamutpády lze vykořenit omyl spočívající ve změtení pojetí bytí a nebytí, totiž v tom, že nebytí je bytí a bytí je nebytí. Pradžňápáramitásútry zdůrazňují, že jednotlivé články pratítjasamutpády nejsou jevy následné v čase, nýbrž tvoří hluboce a zásadně vzájemně závislý a pospojovaný komplexní celek.