lávra (JKI-K)
lávra (řec. laura – ulička) Velký pravosl. klášter, mnišská osada s četnými budovami a chrámem. Původně se jednalo o seskupení oddělených příbytků několika eremitů ve skalním městě či osadě (cenobité). V Palestině poblíž Jeruzaléma byly v 6. stol zal. dvě významné l.: jeskynní klášter Dêr-Dôsi, zal. poustevníkem Theodosiem (424-529), a klášter Mar Saba, zal. basiliánským mnichem Sabasem (439-532), v němž od konce 7. stol. pobýval Jan z Damašku (kol. 650-kol. 750; zpěv církevní). Na Athosu shromáždil poustevníky do klášterní komunity Athanasios Antonita (kol. 920- asi 1003), který 963 zřídil tzv. Velkou lávru (L. sv. Athanasia). Na Rusi se l. vyvíjely podle byzantského modelu. Nejstarším rus. klášterem je Kyjevskopečerská l., kterou po vzoru klášterů na Athosu zal. 1051 mnich Antonij (983-1073; označení lávra nese klášter od 1688); mnich Nestor v ní 1113 sestavil tzv. Nestorův letopis. Trojickosergijevskou l. (lávra od 1744) zbudoval v Zagorsku ve 14. stol. Sergij Radoněžský. Značný význam měly i l. Alexandroněvská, zal. 1710 v Petrohradě (mužský pravosl. klášter, lávra od 1797), a Počajevskouspenská na Volyni (1833).