panteismus (JKI-K)
panteismus (z řec. pan – všechno, celek; theos – bůh) Náb. forma monismu, podle níž je Bůh jakožto jedinečná, absolutní, neosobní a věčná substance imanentní světu. Termín p. poprvé užil 1705 angl. filosof a deista (deismus) J. Toland. O jeho rozšíření se význ. přičinil Spinoza (deus sive natura) a následná recepce spinozismu. Ačkoli Spinozovo pojetí bylo spíše pokusem o překonání karteziánského dualismu substancí, vnímáno bylo jako ateismus. Polemický je pojem p. v další fil. a teol. tradici: v zákl. tendencích vede buď ke zbožtění skutečnosti (např. panpsychismus, teopanismus) nebo k postupné sekularizaci představy božského (např. v idealismu) až po její negaci (např. v naturalismu, materialismu). Hl. znakem p. je odmítání představy osobního transcendentního Boha, tj. konstitutivního prvku teismu. Zatímco v 19. stol. byl p. jako náb.-fil. jev na ústupu (pod vlivem historismu a pozitivismu), v současnosti ožívají p. tendence a prvky mj. v nových náboženských hnutích (např. New Age, Transcendentální meditace ad.). Zřejmá je zde souvislost s celkovým rozkladem důvěry ve velké, zejm. monoteistické systémy, s intenzivní mezináboženskou a mezikulturní výměnou a se specifickou recepcí soudobých věd. poznatků v oblasti biologie a subatomární fyziky.