adab (Islam)
adab – slovo, které má v arabštině několik základních významů. V nejstarším smyslu jej lze vnímat jako synonymum pojmu sunna ve smyslu „zvyk“ či „norma chování“. Později se tak začal označovat nepsaný soubor pravidel dobrého chování, které tehdejší beduínská společnost pokládala za ideál. Po expanzi islámského státu, kdy se Arabové začali usazovat v dobytých či nově založených městech (město), se tímto pojmem začal rozumět též „civilizovaný“ městský život, zejména v protikladu k beduínské neurvalosti a primitivnosti. Adab začal též označovat jistý souhrn vědomostí a dovedností, které byly pokládány za nezbytnou výbavu středověkého učence (ʻulamáʼ) a zahrnovaly např. poznání rétoriky, gramatiky, beduínských tradic apod. a pojem tak získal zřetelný intelektuální rozměr. Ovšem pojmem adab se dnes nejčastěji myslí osobitý literární žánr, spojující úmysl poučit a pobavit. Do této kategorie patří též tzv. zrcadla princů, příručky koncipované jako průvodce výchovou a vzděláváním budoucího vladaře. Adabová literatura se věnovala nejrůznějším oblastem lidského poznání a dovedností (od dějin až třeba po kancelářskou praxi). Mezi jejími mistry vynikli především dva autoři, al-Džáhiz a Ibn al-Mukaffaʻ, jejichž díla jsou dnes v překladech dostupná i českému čtenáři.
Dále k tématu
- Oliverius, Jaroslav. Svět klasické arabské literatury. Brno: Atlantis, 1995.
Příklady adabové literatury v českém překladu
- Al-Džáhiz. Kniha lakomců. Přel. Svetozár Pantůček. Praha: Odeon, 1975;
- Arúzí, Nízámí. Naučení korunnímu princi aneb čtyři rozpravy. Přel. Věra Kubíčková. Praha: Odeon, 1974;
- Kajkáʼús, Unsurulmaʽálí. Kniha rad. Přel. Jiří Osvald. Praha: Odeon, 1977;
- Ibn al-Mukaffaʼ. Kalíla a Dimna: Bidpájovy bajky. Přel. Jaroslav Oliverius. Praha: Dar Ibn Rushd a Gema art, 2005;
- Nezámolmolk. Pojednání o politice. Přel. Zdeněk Cvrkal. Praha: Academia, 2011.